Jelikož mám maturitu z matematiky a několik dalších zkoušek, je mou morální povinností uvést pár věcí na pravou míru a vypíchnout to, co média většinou opomíjejí. Předem ovšem prohlašuju, že netvrdím nic takového, jakože koronavirus je mýtus, doktoři mají v nemocnicích leháro a jejich jediná starost je nefunkční kávovar, a stejně tak se nebudu zabývat tím, jestli lidé umírají s covidem, anebo na covid. K tomu nemám dost informací.

Milí potenciální diktátoř a diktátoři začátečnícii!

Už čtrnáctkrát se mi podařilo zdárně dojet do práce na kole. To je dohromady 252 kilometrů. Jednou z toho to bylo v dešti, jednou v dešti, kdy se do mě ještě navíc opíral ledový vítr. Zatím pořád cítím, že ještě nějakou rezervu mám, což je dobře, protože podobná vítězství ducha nad hmotou mě vždycky potěší.

Cesta do práce je pro spoustu lidí, domestikovaných elfů, trpaslíků a jiných humanoidů stresující záležitost.

Je zajímavé, jak se občas motám v kruzích.

Nevyzpytatelné jsou cesty osudu, aby bylo jasno, když už titulek článku není dlouhým názvům nakloněn.

Celým jménem se knížka jmenuje Ztracen v čase: Na hraně temnoty.

Nemusíte si tuhle knížku kupovat. A když si ji koupíte, ani otevírat ji nemusíte. Můžete... ale nemusíte. Nicméně by to byla chyba.

Říkám si, že už svůj blogísek zanedbávám moc dlouho... Ale věci, o kterých chci psát, jsou buď moc dlouhé a vyžadují trochu víc péče, anebo moc osobní a vyžadují zaheslování a spoustu chlastu, aby se můj úsudek dostatečně zkreslil.