Před letními prázdninami, když jsem si říkala, že do doučování se mi už moc nechce, jsem udělala ještě jednu výjimku. Začala jsem doučovat jednoho osmáka, který propadal.

Některé dny jsou takové nenápadné. Nic se neděje, začnou, skončí a ani si toho nevšimnete. Ale některé dny jsou zase ohromně husté. Třeba jako ten dnešní.

Zdravím po dlouhé době z poněkud jiného dominia, než jsou zápisky mého denního bdělého života. A sice z výsostného teritoria mé fantazie, totiž mých snů. Noc na druhého listopadu byla výjimečně zajímavá, možná proto, že byly dušičky, a možná jen tak. V jednom ze snů jsem byla šestnáctiletý kluk v postapokalyptickém světě, tak jsem se rozhodla si s tím příběhem trochu

Sedím na posteli v hotelovém pokoji a vzpamatovávám se za kytarových libozvuků jakési severské skupiny jménem Vàli. Vzpamatovávám se z šoku, že jsem absolvovala další přednášku, při které jsem stála na té méně obvyklé straně přednáškových sálů. Totiž na místě, kde se čas jaksi deformuje a prodlužuje, jako kdyby došlo k zásadnímu narušení časoprostorové kontinuity.

Hned v úvodu knížky se setkáte s citátem Oscara Wildea, že gentleman je člověk, který ostatním neubližuje neúmyslně. To je sprostý trik, protože Oscar Wilde je můj nejoblíbenější autor, a tak knížka začínala s mnohem větším skóre, než by se podařilo knížce, která by začínala citátem bratří Mrštíků.

Jak ironické a jak se to jenom mohlo stát?

Rozhodla jsem se ke stvoření nové rubriky. Protože o vědě se mi toho tady moc psát nechce, protože nemám zájem na tom, aby mi někdo ukradl data na Nobelovu cenu, budu se v ní zabývat experimenty gastronomického charakteru.

Nějaký dobrovolník?

Právě jsem si uvědomila, že názvy měsíců jsou divné. Nelogické. Anebo mi uniká nějaká zásadní dějepisná souvislost.

Napadlo mě, že se tady dlouho nemihlo nic poetického. Před pár dny se mi asi po čtvrtém café podařilo sepsat několik řádků o mé cestě z práce. Tak tady jsou.