Leonessa, část 9 - Praktický dárek a oživlá růže

Den se s dalším sešel, dokonce se sešel i s chorobou, která mě donutila zůstat pár dní nečinně v posteli. Ale můj mozek se již probouzí! Dnes jsem napsala další díl povídání o mé světlotemné kněžce Leonesse. Tentokrát tam neteče krev, chtěla jsem svému milému čtenářstvu tuhle elfku trochu přiblížit. Enjoy and make more love than Warcraft!

Dalšího dne opět bojovali s rudou pustinou. Nemohli jít moc daleko, protože by nenašli místo k přespání, ušli tak jen několik mil a utábořili se. V okolí nebyli žádní démoni, přesně jak předešlého dne prozradil nathrezim.

Postavili stan v kroužku suchých stromů. Kdysi tam mohla být příjemná oáza, ale teď je přivítaly jenom suché větve mrtvých stromů. Bylo tam však příjemně.

Jedna skupina dobrodruhů odešla hledat pramen, druhá se vydala na průzkum okolí. V táboře zůstala jen Leonessa a Marcus, lidský bojovník. Léčitelka rozprostřela pod stromy plášť, usedla a začala studovat zápisník od démonky.

"Čteš si herbář? Tady?" podivil se Marcus, kterého omrzelo sezení na skále.

"Ano," odpověděla Leonessa a pozvedla obočí. Zápisník má zřejmě spoustu zajímavých vlastností.

"A nechceš se trochu pobavit?"

"Ne. Chci se nudit," odsekla léčitelka, protože se jí nelíbil tón, kterým s ní muž mluvil.

"Nikdo tu není," nevzdával se.

"A?"

"A ty jsi elfka," dodal. Leonessa se k němu prudce otočila.

"Elfka? A to ve vaší řeči znamená děvka? Varuji tě poprvé a naposledy - nech mě být."

"Nebo co, umlátíš mě obvazem?" zasmál se a položil jí ruku na rameno.

Odstrčila ho a zadívala se mu do očí. Její jasně zelené duhovky černě a fialově zaplály. Muž zbledl a upustil vak s vínem. Vyprahlá země žíznivě hltala rudou tekutinu.

"Nikdy se mi nepokoušej ublížit, k něčemu mě nutit, lhát mi nebo mě jinak rozčílit. Přísahej. Aishiar'aah Marcus."

"Přís... Přísahám," vykoktal a zděšeně elfku sledoval.

"Ani mým přátelům. Přísahej. Aishiar'aah Marcus."

"Přísahám, jen mě nech jít."

"Zmiz mi z očí," zavrčela a propustila nebohého mladíka. Opřela se zády o strom a vyhlížela kohokoli jiného. Konečně se na obzoru někdo objevil. Leonessa se zvedla a pomalým krokem se vydala k neznámé postavě, v které po chvíli poznala kouzelníka.

Večer bojovníci ulehli do stanu a odpočívali.

I když nebyla ani půlnoc, slunce z nich vysálo veškerou energii. Inachis s Leonessou seděli u malého ohýnku a házeli do něj malé kousky dřeva, které ležely na zemi. Dva orkové hlídali opodál.

"Chceš vidět, na čem teď pracuji?" zeptal se kouzelník.

"Určitě, na čem?"

"Pojď se mnou," vstal a vzal ji za ruku. Zavedl ji ke skále, která byla ještě stále rozehřátá od slunečních paprsků. Usedl do prachu a Leonessa se opřela o sálající kámen.

Konečky prstů ve vzduchu opisoval složité ornamenty. Pod jeho rukama se ze země začal zvedat rudý prach. Rudý výhonek pomalu vyrůstal z vyprahlé země a kroutil se jako skutečná rostlina. Pod kouzelníkovýma rukama z něj rašily jednotlivé lístky a pupeny. Leonessa okouzleně sledovala rostlinu, která se jí před očima měnila. Pozorovala elfovy štíhlé prsty, které ze suché půdy uvolňovaly další a další zrnka prachu, aby rostlina mohla dál růst.

Za několik okamžiků drobná květinka rozkvetla. Elfka se jí opatrně dotkla špičkou prstu, list však před jejím dotekem uhnul a vedle něj vyrazil další pupen. Inachis celou rostlinu přemístil na skálu, aby se nad ní nemuseli sklánět. S potěšením sledoval nadšenou léčitelku, která beze slova hltala kouzelnou podívanou. Pohlédla mu do očí.

"Máš kouzelné ruce, víš to?"

Kouzelník se usmál a pohodil hlavou, pramen hnědých vlasů mu přitom spadl do čela. Dotkl se svého výtvoru a nechal jej zapustit kořeny do skály. Rostlina, jejíž listy a květy byly tvořené rudým prachem, se zavlnila a okamžitě ho poslechla.

"Viděl jsem toho muže odpoledne. Ale nedokázal jsem se k vám přiblížit," pronesl po chvíli. Elfka sebou trhla.

"Jen jsem mu potřebovala něco vysvětlit," odpověděla a usmála se.

"Vypadala jsi přesvědčivě. Ani jsem nevěděl, že ovládáš stínovou magii," poznamenal a tázavě se na léčitelku zadíval.

"Odměna za léčení. Vůbec jsem netušila, že vyděsím i někoho jiného," usmála se omluvně.

"Skoro se tě teď bojím políbit."

"Nemusíš," zašeptala a naklonila hlavu na stranu.

Inachis se dotkl pramene jejích havraních vlasů, vzal její hlavu do dlaní a zadíval se do jiskřivě zelených očí. Políbil ji a přitom hladil její jemné vlasy.

"Bylo by ode mě příliš troufalé žádat tvou společnost na dnešní hlídce?"

"Určitě ne," usmála se a dotkla se jeho prstů, "tebe mám ráda."

Inachis pozvedl obočí a usmál se. Objal ji kolem ramen a Leonessa pokračovala.

"Připomínáš mi domov."

"Domov?"

"Který jsem ztratila. Když moje matka zemřela, otec se z toho nikdy nevzpamatoval... Byl to udatný bojovník, ale ztracený, když nemohl tasit. Po smrti bratra jsme se museli přestěhovat do kláštera. Byl vážně nemocný a nechtěla jsem ho nechat samotného, tak jsem šla s ním."

"Neměli jste peníze?"

"To nebylo kvůli penězům. Pořád mám ve Stříbrném Měsíci dům a úspory. Ale otec potřeboval odbornou pomoc a změnu prostředí."

"Aha, tak to chápu," odpověděl kouzelník a pohladil ji.

"A tak jsem chodila z prázdného domu, který byl mým domovem, do kláštera, který jím nikdy být nemohl."

"To je mi líto..."

"Když jsem byla nemocná, matka mi nosila do pokoje každý den čerstvé květiny a ovoce. A říkala, že když mám horečku, že to je dobře, protože jsou to draci, kteří bojují proti nemoci."

"Tvoje matka musela být úžasná," poznamenal a usmál se.

"Byla to vznešená paní a milovala květiny. V zahradě jsme měli desítky květin, o které se občas i sama starala. Znala každou rostlinu a věděla, k čemu se používá. A co tvoji rodiče?" zeptala se po chvíli. Inachis znejistěl.

"Ti... Ti asi nevědí, že jsem přežil. Oba jsou mágové, zdědil jsem to po nich."

Povídali si a ohnivá květina zářila. Po nějaké době usoudili, že je čas vrátit se k ostatním a vystřídat hlídku.

Posadili se k ohni, opřeli se o sebe zády a hlídali černorudou noc.