Christopher Paolini - Inheritance

Spoiler inside!

Po nějaké době jsem se opět ponořila do srdce Alagaësie, a to s posledním, zeleným dílem dračí ságy. Zcela očekávatelně navazuje na díl předchozí a popisuje dobývání různých měst po cestě k Urû'Baenu. Jelikož je však král Galbatorix mnohem silnější než Eragon se Safirou, musí Vardeny v čele s Nasuadou potkat ještě mnoho štěstí, aby se mu mohli postavit. K vardenské armádě se přidají kočkodlaci, prastará tajemná stvoření a Eragon si vzpomene na jednu větu, kterou mu kočkodlak Solembum kdysi řekl. Z knih potom odhadne umístění tajné skrýše, o které nikdo nic neví a evidentně na ni každý zapomněl.

Paolini natáhnul relativně jednoduchý příběh na více než 2500 stran? Jak? Jak se mu podařilo napsat to, co bych nevydržela tajit ani sto stran, ve čtyřech knihách, aniž by mi to připadalo nudné? Částečně to může být tím, že nechal do příběhu vstoupit víc postav a zbraní, ale budu nad tím muset ještě přemýšlet...

Nasuada je před útokem na Urû'Baen unesena, a tak se do čela Vardenů dostává Eragon, který z politiky a velení není nijak zvlášť nadšený, zhostí se však svého úkolu poctivě a s pomocí elfů a jiných bytostí plánuje odvážný útok.

Samotný popis bitev by byl zřejmě nezáživný, Eragon se Safirou se tedy vypravují na ostrov, kde kdysi sídlili Jezdci, aby tam později odhalili svoje pravá jména a mohli vstoupit do tajemné skály Kuthian. V ní nacházejí mnoho Eldunarí, srdcí srdcí, což jsou objekty, kam draci mohou přesunout své vědomí a žít tak i bez těla, a stovky dračích vajec, která zůstávala dlouhé roky skrytá. Samozřejmě je místo chráněno důmyslnou pavučinou kouzel, takže po opuštění skrýše nemá opět o existenci vajec nejmenší tušení.

Také bylinkářka Angela dostává v knize svůj prostor, i když jsem se těšila, že se o ní dozvím něco víc, stejně jako Roran, Eragonův bratranec, z kterého se stal obávaný válečník.

Stejně tak jsem se těšila, že knížka setrvá o něco déle u Murtagha a Trna. Zajímavé. I když toho bylo napsáno tolik, klidně bych ještě nějakou stovku stránek snesla. Nejdůležitější je zřejmě vytvořit dostatečně zajímavé postavy, které si dokážou získat pozornost a srdce čtenářů...

Nasuada se během svého pobytu u Galbatorixe spřátelí s Murtaghem, který ji kromě mučení těší i svou inteligentní společností, a jak se zdá, v Murtaghovi se cosi hnulo, ale co to bylo, na to je třeba si ještě několik desítek stran počkat.

Galbatorix se ukázal být nejenom odporným zabijákem draků, ale i hnusným komunistou - až příliš jeho pozornosti upoutávali svobodní kouzelníci a drásalo mu srdce, že někteří lidé se narodí s magickým nadáním. Rozhodl se tedy, že jakmile to bude možné plošně omezí až zakáže magii. Nasuadě se tento nápad také líbil, nicméně Paolini tento její záměr nechal vyšumět do ztracena a dobře udělal, jinak bych vůči jinak docela sympatické postavě musela pociťovat jistou nevoli. Jsem přeci kouzelnice!

Ohromně by mě zajímalo, jak ve své neskonalé dokonalosti řeší starověký jazyk následující situaci: Někdo, komu příroda velí přísahat a slibovat, se zaváže svou věrností a oddaností naprosto jednoznačně dvěma lidem. Ti se pak pustí do šarvátky a... Onen nešťastník, který v dobré víře přísahal, má dělat co, pokud je jasné, že jeden z jeho pánů musí zemřít?

Galbatorix je však mnohem informovanější a záhy celou skupinu odvážných dobrodruhů pochytá a sadisticky si s nimi hraje. Situace se zdá být beznadějnou, ale v posledním okamžiku Eragona osvítí spásný nápad - místo aby se pokoušel krále poranit, přinutí jej pochopit, co všechno způsobil, pocítit všechnu bolest a zármutek. A milý Galbatorix se z toho zblázní. Všichni, kdo přežili, jsou zachráněni, Nasuada se stává královnou, Trn s Murtaghem odlétají kamsi do divočiny, aby spolu mohli pobýt nějaký čas sami a zahojit šrámy na duši, Arya se stává po smrti své matky královnou elfů a Eragon se Safirou se vydávají plnit úkoly, tvořit spojenectví se všemi rasami Alagaësie a rozsévat mír.

Po dobytí Urû'Baenu, nebo chcete-li Ilirey, se vylíhne i třetí z dračích vajec - pro Aryu. Zelený drak Fírnen se potom setká se Safirou a konečně se odhalí i tajemství dračích namlouvacích rituálů. Je jím dovádivý souboj a hravé skotačení ve vzduchu, při kterém Eragonovi červenají tváře a špičky uší.

Nakonec však Eragon se Safirou opouštějí Alagaësii, elfy, trpaslíky i všechny ostatní přátele, aby mohli cvičit nové dračí jezdce a draky na místě, které nebude nikoho politicky dráždit. I když oceňuji Paoliniho pečlivost, s jakou se věnoval politickému hašteření a korektnosti, myslím, že k Eragonovi byl zbytečně krutý. Místo toho, aby se Eragon rozhodl učit mezi elfy, kde by byl šťastný, tak odjel neznámo kam, aby nikoho nenaštval. Podle mě si podobná postava zaslouží trochu té sobecké radosti a nejen rozhodnutí stylu "I když se mu tam moc nechtělo, věděl, že je to nutné"...