Sayonara | Mrtvý anděl - 5. 9. 2012

Dnešní noc byla opravdu zajímavá. Naštěstí jsem se probudila chvilku po páté, abych si došla na záchod a napsala pár poznámek o snu, v kterém jsem hrála hlavní roli. Natolik mě zaujal, že jsem se rozhodla jej zpracovat jako malou povídku.

Psycho, blood and surrealism inside!

Prameny dlouhých hnědých vlasů padaly na alabastrová křídla sochy anděla. Hlava dívky, trochu skloněná, nepřítomně hleděla na podlahu a po bílém kameni tiše stékaly tenké stružky rubínové krve. Její dlouhé štíhlé ruce nehybně objímaly chladné tělo sochy. O tom, co se stalo před několika okamžiky, mohla vyprávět už jenom jezírka krve, v kterých se zrcadlila postava smutného anděla.

Žila na tom místě už několik let, ani si nepamatovala, kdy sem přišla. Ujali se jí jako krásného nalezence a příliš si jí nevšímali, víc si ani nemohla přát. Často se procházela po tom ohromném domě, užívala si samotu ve velkých síních, a když sebrala odvahu, vplula do některé z neuvěřitelně úzkých magických chodbiček, kde, jak se zdálo, nefungovala gravitace. Tyhle cesty ji naplňovaly zvláštním vzrušením, nepatrný otvor, do kterého se sotva vešla, ji pokaždé děsil. Když se však ocitla v tunelu, užívala si pocitu sladké euforie. Sotva věděla, kam dopluje.

Jednoho dne se ocitla v hale s bazénem. Nikdy předtím tu místnost nenavštívila, opatrně smočila v bazénu špičku nohy, po chvíli odložila oblečení a skočila do vody. Když chtěla vylézt, ucítila dotek chladného kovu na stehně. Prudce se otočila, ale nikoho neviděla. Jenom po zvlněné hladině se neuvěřitelnou rychlostí rozeběhly obláčky jasně červené krve, mísily se s vodou se stejnou elegancí jako rudý inkoust. Vyděsilo ji to. Rychle vylezla a utíkala se schovat, pocit nebezpečí ji pronásledoval na každém kroku. Zalezla pod stůl a třesoucíma se rukama sevřela telefon. Podvědomě vytočila číslo, ani nevěděla, komu patří. Po několika nekonečných okamžicích se sluchátko se zapraskáním ozvalo.

"Pomoc," zašeptala zastřeným hlasem, "pomozte mi. Můžu k vám přijet?" Strach ochromil její hlasivky, téměř nemohla mluvit. Vtom ucítila dotek chladného kovu pod krkem. Upustila telefon a s hrůzou hleděla na průhlednou siluetu dívky, která v bílé ruce svírala dýku. Nebo si alespoň v tu chvíli myslela, že ji vidí. Stůl najednou zmizel, stejně jako většina věcí z jejího okolí. Už nevěděla, jestli se bojí. Nevěděla, co je skutečnost, cítila jenom dýku na krku. Ostří se zakouslo do bílé kůže a ji vtom okamžiku zaplavil slastný pocit, když pocítila, jak krev opouští její tělo. Už se ani nestarala o skutečnost, o smrt, o bolest, vnímala jenom tu krásu umírání.

Před očima se jí míhaly obrazy skutečné i neskutečné, propletené průhlednými kruhy v barvě duhy. Její tělo se houpalo ze strany na stranu a poslední věc, co viděla, byla bílá andělská křídla, na kterých se rozpustile proháněly stíny...