Foť jako o život, než motýli odletí - 25. 9. 2013

Ač se to může zdát podivné, mám i sny, kde nikdo neumírá. Pro zajímavost - v tomhle snu jsem opravdu poznala krásného Morpho peleides.

Závěrka zběsile cvakala, aby zachytila každičký okamžik. Laila téměř nedýchala, jenom fotila. Na druhém konci dlouhého objektivu seděl motýl. Ne ledajaký. Jeho křídla byla nádherná jako sen impresionistického malíře. Dvě malá pláténka, každé s velkým okem barvy červeného vína.

Pomalu zavíral a zase rozevíral svá velká křídla. Pomalu a majestátně, jako kdyby si byl vědom své krásy. Jako kdyby věděl, že díky několika čočkám a troše elektroniky bude žít navždy. Laila se konečně nadechla. S otevřenými ústy sledovala křehkého tvora, který ji naprosto okouzlil. Za několik dní měl zemřít, ale o to krásnější a prchavější bylo jeho kouzlo.

Po dlouhých minutách němého obdivu se Laila vzdálila. Na malém pultíku u stěny ležely dvě červenohnědé kukly. Chvíli je sledovala a pak se usmála na ženu, která hlídala návštěvníky tropického skleníku, aby motýlům neublížili. Žena úsměv opětovala a naznačila Laile, aby přistoupila. Sledovala prsty dívky, které neklidně přejížděly po stříbrném knoflíku spouště.

"Chceš vidět, jak se líhnou?" zeptala se mladé fotografky.

"To bych moc ráda," odpověděla Laila.

"Tak je musíš pohladit. Neboj se," ukázala na jednu z kukel a naznačila pohyb, kterým ji Laila měla pohladit.

Dívka opatrně natáhla ruku a dotkla se kukly. Přejela prstem po výběžcích a pohladila ji tak, jak jí to žena ukázala. Kukla se zachvěla a Laila odtáhla ruku. Pomalu praskla a v puklině se objevilo modré křídlo. Okamžitě si všimla tmavé pravidelné skvrny.

"To... To je Morpho peleides!" hlesla a fascinovaně sledovala líhnoucího se motýla.

Po chvíli se začal líhnout i druhý motýl. A po několika minutách zatřepali křídly. Začali se prohánět po skleníku a Laila mačkala spoušť. Ještě nikdy předtím neviděla motýla, který by se z kukly dostal tak rychle, o to víc modré létající obdivovala.