Navlhlý zápach se vznášel nad močálem. Mezi stébly rákosu se válely cáry líné mlhy. Pomalu se převalovaly v těch málo paprscích, které se prodraly přes šedavá mračna. Irśai pomalu našlapovala na rozbředlou půdu bažin, sledovala stopy hraběnky Jeanette, která opatrně hledala cestu za čarodějnicí. Ta moudrá žena prý zbaví Irśai věčné únavy, která ji sužovala od té doby, kdy se nacpala záhadnými bobulemi. V dálce bublaly bahenní sopky a z mlhy vystupovaly štíhlé siluety vodních ptáků. Konečně se před nimi objevil ohromný keř. Hraběnka jej obešla a zavolala na Irśai. Zaklepala na dveře a po několika téměř nekonečných okamžicích se s ostrým zaskřípěním otevřely.
Stály tváří v tvář starší ženě s ostrými rysy. Její vlasy byly šedobílé jako všudypřítomná mlha, sledovala je tmavohnědýma očima dravce. Tvář zbrázděná větrem a deštěm, ruce suché a nebezpečné jako kořeny oživlých stromů. Starý plášť se vlnil ve větru a vlákna z něj uvolněná odlétávala kamsi daleko do bažiny... Lehce pokývla hlavou a vyzvala obě ženy, aby šly dál. Konečně promluvila.
"Co chcete?" hlas ostrý jako listopadový vítr se jim vedral do uší...
"My bychom, dobrá ženo..." začala Irśai, ale hraběnka ji přerušila.
"Tady Irśai snědla nějaké bobule a my bychom vás chtěly poprosit, zda byste jí mohla pomoci."
"Hmm... No..."
"Můžeme vám s něčím pomoct, nechceme to zadarmo."
"To byste mohly... Hmm..." Irśai se začala nudit, a tak vyšla před chatu a začala hrát na flétnu. Čarodějnice viditelně zneklidněla.
"Dobře. Umlčte ji. Je mi jedno, jak to uděláte, ale chci ticho. A pak chci, abyste mi přinesly několik drakodor. Drakodoru poznáte snadno, má fialové květy a bude před vámi chtít utéct. Dejte si na ni pozor."
Hraběnka se vydala na výpravu za tajemnou rostlinou a Irśai, poučená, že nemá hrát na flétnu, se ocitla s čarodějkou sama v chýši. Nudila se. Na všechny nástroje se už podívala a kromě alchymistického náčiní nebylo v chatě nic zajímavého. Byla však dostatečně otravná, a tak jí čarodějka dala několik rostlin a několik nástrojů, aby připravovala jakousi složku lektvarů a elixírů. Chvíli ji to bavilo a zkoušela, co s rostlinkami dělají jednotlivé nástroje, ale po dvou hodinách už se zase nudila a prosila čarodějku o nějakou jinou práci.
Zaradovala se, když dostala do rukou jakési vzácné lahvičky, které bylo třeba vypálit. Vzala opatrně jednu do ruky a druhou rukou ji zlehka opalovala. Téměř ani nedýchala, aby nerozpohybovala plameny nesprávným způsobem. S potěšením odložila opálenou lahvičku na tácek a vzala do ruky druhou. Přiblížila se plamenem ke sklu. V tom okamžiku se lahvička rozletěla na tisíc malých střepů. Irśai se polekaně rozhlédla, jestli ji čarodějka viděla. Viděla. Stihla si už jenom všimnout zuřivého pohledu staré ženy a pak ji oslepilo jasné zelené světlo. Když si znovu zvykla na přítmí chýše, zjistila, že ji čarodějnice proměnila v žábu.
Odskákala uraženě do kouta a v duchu na starou babu nadávala. Nevděčná mrcha. Snažila se, aby jí lahvičky pečlivě vypálila, a když dostane do rukou špatnou, která se rozpadne, udělá z ní žábu. Měla by jí tu hloupou smradlavou chýši zapálit. Beztak je celá provlhlá. Kvůli vzteku si Irśai najednou začala uvědomovat všudypřítomný zápach vody. Ale ten pelech bude špatně hořet. Tohle si tedy nenechá líbit. Jakmile bude mít vhodnou příležitost, skončí to její hnízdo v plamenech. Z ní nikdo obojživelníky ani jinou havěť dělat nebude! Mlask. Hbitým jazykem ulovila neopatrnou mouchu.
Mezitím hraběnka bojovala s Drakodorami. Byly to opravdu zákeřné rostliny, které kousaly, a za něžnými fialovými kvítky schovávaly neobyčejně nebezpečné drápy. Ovšem drápy hraběnčiny byly ještě mnohem nebezpečnější a k ránu se vrátila s několika rostlinami do chýše. Irśai nikde neviděla a čarodějnice jí rozespale nakázala, ať rostliny do rána pohlídá. Měsíční svit, který se dral nepatrným okénkem do chýše, rostliny dráždil a snažily se uprchnout. Naštěstí se jim to nepodařilo.
Ranní skřehotání bahenních ptáků starou čarodějnici konečně probudilo a ona proměnila Irśai zpět. Ta šla okamžitě zvracet, neboť té noci se přejedla much, na které nebyla zvyklá. V chýši se však musela držet, aby nepodpálila zacuchané vlasy té staré baby. Nejenže si vzala bez poděkování divoké rostliny, ale s ledovým klidem jim sdělila, že pokud chtějí pomoc, tak jí musí přinést medvědí duši. Medvědí duši! Irśai přemýšlela, jak jen jí to ranní hodina dovolovala, nemohla však přijít na to, proč by někdo měl chtít duši z medvěda. Vyběhla před chatu a polohlasně zaklela. Po chvíli se k ní připojila hraběnka, pečlivě si uložila jakési kameny s pergamenem a za chůze jí zběžně vysvětlila, co po nich stařena chce. Irśai raději přestala přemýšlet...