Teprve teď jsem se pořádně a detailněji zahleděla na výhled, který mám z okna. Matfyz, křižující se silnice, železniční most, Vltava... Vlaky s malou entropií, auta s větší, voda jako zrcadlo... Mám z toho skoro takový pocit, jaký bych měla, kdybych si pořídila mravenčí farmu... Matfyz vypadá takhle z dálky jako kousek dětské stavebnice a auta dělají přesně to, co čekám. Je to docela uklidňující,

Dnes jsem byla na střelnici! Konečně jsem se odhodlala k tomu, abych si našla nějakou v Praze, zašla tam a zkusila střílet. Na Florenci je taková příjemná střelnice, kde mi půjčili malou (no, malou, prý měla kilo a půl a byl to nějaký ten drahoušek, co mají policajti), a vpustili mě obrýlenou a osluchátkovanou na dráhu :-)

A tak jsem přišla o francouzštinu. Učila jsem jednu malou holčičku, jmenovala se Bára, bylo jí deset a musím říct, že jsem si jí opravdu oblíbila. Byla sice hrozný nervák, ještě větší než já, při hodině strhávala nálepky z tužek a snažila se být nejlepší, ale stejně... Byla milá. I její sestřička a rodiče. Chodila jsem k nim ráda, i když to bylo docela daleko. A snažila jsem se, aby z mých hodin

Konečně!

Konečně nastal ten dlouho vyhlížený den a dne 19.9.2011 jsem se nastěhovala do pokoje 1514B. Máme extra předsíň, velkou ledničku, mám sama pro sebe velikou skříň, skříňku a dvě poličky, o úložném prostoru pod postelí nemluvě. Po předchozích obyvatelích nám tady zůstal asi pětimetrový síťák (lucky me!!!) a malý zvoneček zavěšený na zářivce.

Ze spolubydlících jsem zatím potkala

 V neděli jsem změnila své souřadnice a nacházím se o něco severozápadněji a jsem v Litvínově u sestřenky Daniely. Už jsem nějakou změnu potřebovala. Je tu hezky. O rozruch se nám tu stará Míša, malý, téměř pětiletý prevít s kouzelným úsměvem, který nenechá nikoho na chvíli v klidu. Ale mám ho ráda, šmejdíka. Když jsem tady byla předloni a bylo mi smutno, tak mi přišel dát pusu a přitulit

WoW je moje nejoblíbenější počítačová hra a dnes jsem se opravdu skoro rozčílila nad neschopností některých individuí objektivně zhodnotit situaci. Nejdřív ale trochu chlubení:-)

Úvodem se pochlubím se svým uměním. S kamarádkou jsme vymýšlely blbosti a vymyslely jsme kávový koláč. Takže jsme se obě pustily do pečení. Do koláčového těsta jsem dala 200 g čokolády na vaření a instantní kafe,

Dnes jsem musela opustit byt. Z důvodu randícího. Tedy ne mého, musela jsem uvolnit byt, aby se rendez-vous mohlo konat tam. Tak jsem se tedy vypravila do kina. Říkala jsem si, že by mohlo být fajn zase se jednou vypravit do kina. Nicméně při pohledu do programu jsem začala pochybovat. Na nic jako Román pro muže teda nepůjdu. A že bych zašla na Šmouly? No to bych už musela být ale opravdu dementní.

Dneska jedu na kytarový tábor! Sice jsem na posledním semináři byla trochu v rozpacích a zvažovala jsem svoji účast na táboře, bála jsem se, že už pro mě tábor moc nebude a že se tam nebudu hodit. Skvělá parta mě ale přesvědčila o opaku, dokonce mám pocit, že se tam hodím víc než kdy jindy. A protože jsem Rosťovi řekla, že pokud udělám státnice, přivezu lahev vína, i pro flašku Rulandského bílého

Dnes jsem se zamyslela. Zamyslela jsem se a zachvátil mě pocit, že některé ze svých myšlenek musím nutně zvěčnit v temném lese mého blogu. Občas mě totiž přepadají filosofické myšlenky...

Existují věci, které nechápu. Nechápu a pravděpodobně dlouho nepochopím.

Nechápu jednu vdanou paní, která třicet let setrvává v manželství s naprostým ignorantem, který si jí neváží, a když se jí

 Při dnešní výpravě do Plakiasu jsem hodila pohled do schránky, protože zdejšímu osazenstvu nevěřím. Nedůvěřuju jim pro jistotu, protože nás odbývají, i když jsme platili víc než dobře, nevěřím jim taky proto, že jsem dneska nedostala svůj koktejl zadarmo, na který jsem si zvykla:-)

A koupila jsem si naprosto úžasné náušnice. Zase modré, jako moře... Náušnice jsou totiž úžasným lékem