Dnes ráno jsem dostala email od mamky. Jednu z těch úsměvných, fyzikálně nekonzistentních zpráv...

Na přání svých kolegů kendistů jsem si konečně udělala chvilku času, sebrala Toma, foťák a svou ohromně nebezpečnou zbraň a vyrazili jsme před koleje. Zrovna bylo slunečno, tedy počasí pro focení ideální.

Kde jsou mystické mlhy v ulicích, které halí domy a dodávají podzimu tajemný ráz? A kde je vichr, který zdvihá suché listí, které potom s tichým šepotem padá na promrzlou zem? Možná poslouchám moc severské hudby, ale idea obskurně vyhlížejícího podzimu, z kterého na každého běžného člověka padne splín a tíseň a já si jej užívám po svém, se mi moc zamlouvá a takové špinavé cosi mě opravdu neuspokojuje.

Filosofická nálada a chvíle, kdy se mohu schovat v temném koutě čajovny, dělá svoje.

Poté, co se mi zdál dnešní půvabný sen, jsem se rozhodla, že bych si mohla své další nedávné sny sepsat.

Rok se s rokem sešel a vypravili jsme se opět na vodu.

A islandský večer.

To byste nevěřili, co se mi dnes a včera stalo!

Ale zase jenom ve snu.

Ale zatím jenom ve snu.