Před letními prázdninami, když jsem si říkala, že do doučování se mi už moc nechce, jsem udělala ještě jednu výjimku. Začala jsem doučovat jednoho osmáka, který propadal.

Některé dny jsou takové nenápadné. Nic se neděje, začnou, skončí a ani si toho nevšimnete. Ale některé dny jsou zase ohromně husté. Třeba jako ten dnešní.

Sedím na posteli v hotelovém pokoji a vzpamatovávám se za kytarových libozvuků jakési severské skupiny jménem Vàli. Vzpamatovávám se z šoku, že jsem absolvovala další přednášku, při které jsem stála na té méně obvyklé straně přednáškových sálů. Totiž na místě, kde se čas jaksi deformuje a prodlužuje, jako kdyby došlo k zásadnímu narušení časoprostorové kontinuity.

Jak ironické a jak se to jenom mohlo stát?

Nějaký dobrovolník?

Právě jsem si uvědomila, že názvy měsíců jsou divné. Nelogické. Anebo mi uniká nějaká zásadní dějepisná souvislost.

Napadlo mě, že se tady dlouho nemihlo nic poetického. Před pár dny se mi asi po čtvrtém café podařilo sepsat několik řádků o mé cestě z práce. Tak tady jsou.

Jestli jsem kdysi měla ráda řízení auta, tak teď jsem na tom tak, že bych ho každý večer brala na romantickou večeři, zvala do divadla a kupovala mu rudé růže. No dobře, možná trochu přeháním, ale nějak podobně se mi do té činnosti podařilo se zamilovat.

Ze samého stěhování a zařizování všech přidružených blbostí se mi už pomalu začal zavářet mozek, tak jsem se rozhodla, že o víkendu na to budu maximálně intenzivně myslet.

Jsem oficiálně majitel bytu.