Nesnáším, když mě někdo ignoruje. Když mi někdo měl odpovědět, a neodpověděl.

Včera se mi podařilo překonat naprosto zásadní milník v životě každého, kdo se aspoň kouskem své existence touží stát muzinantem.

Uplynul nějaký ten čas a opět se musím zabývat tím, jaké vybrat jméno pro jedno své stvoření. No, nemusím, chci.

Myslím, že začnu sbírat opilecké kecy na mou adresu. Poté je vydám, vydělám spoustu peněz a bude ze mě veleúspěšný spisovatel. Totiž v poslední době se mi stává, že přicházím do styku s večerním životem pražským.

Znáte ty okamžiky, kdy jdete kolem něčeho, co jste chtěli vždycky zkusit, ale nějak jste se k tomu nikdy nedostali? Takové to jemné svrbění prstů a hučení v hlavě, kdy vám váš milý ďáblík na rameni našeptává, abyste to zkusili?

V poslední době mi několik na sobě nezávislých lidí sdělilo, že mám jít do politiky. Že se tím svým žvaněním a argumentováním mám živit.

Říkám si, že už jsem se dlouho neozvala a vám se už dozajista stýská po mých výžbleptech všeho druhu a zásadních filosofických vhledech. A vzhledem k tomu, že momentálně nemám žádný vlastní převratný nápad, rozhodla jsem se, že sprostě zkopíruju ideu článku, který tady nedávno sepsala Kari a Julie, a informuji vás o věcech, které mě nedělají radost (Dobře, tady se mi povedlo udělat chybu, má tu být "mně". Původně tam bylo "věcech, které mě serou", ale pak mi to přišlo moc drsné na začátek, takže ze "serou" se stalo "nedělají radost". Dalo by se to smazat, ale udělám z toho příležitost, na které demonstruji, jak to je - pokud si nahradíte mě/mně/mne/mi zájemenem druhé osoby - tě/tobě/tebe/ti - a pořád vám to nezní jako křováčtina, našli jste správný tvar. Tedy věci, které tě/mě serou je správně, zatímco věci, které mě/tě nedělají radost, je kravina.). Zároveň doufám, že ho nezneužijete a nepřijdete mě oblažit nějakou zvlášť vypečenou kombinací níže uvedeného.

Patrně jste už tady narazili na zmínku o tom, jak je Praha skvělé město.

Samozřejmě nadsázka inside, kdyby mě někdo snad chtěl obvinit z toho, že jsem bezcitné hovado. Možná jen občas rozumně citlivé hovado.

Dnes mi leží na srdci dvě věci, které zde musím zanechat. První z nich je něco, co už jste určitě zaregistrovali, a to ony nešťastné syrské děti.

Také se vám občas stává, že vás někdo naprosto nemístně naštve až nasere, a vy místo toho, abyste mu to náležitě vytmavili, spíš jen něco zavrčíte a ve sprše si přehráváte scénu, kdy před dotyčného nakráčíte a odvážně mu sdělíte svůj názor na jeho chování?