Sayonara | Ereandil Aleanath

Jelikož mám maturitu z matematiky a několik dalších zkoušek, je mou morální povinností uvést pár věcí na pravou míru a vypíchnout to, co média většinou opomíjejí. Předem ovšem prohlašuju, že netvrdím nic takového, jakože koronavirus je mýtus, doktoři mají v nemocnicích leháro a jejich jediná starost je nefunkční kávovar, a stejně tak se nebudu zabývat tím, jestli lidé umírají s covidem, anebo na covid. K tomu nemám dost informací.

Už čtrnáctkrát se mi podařilo zdárně dojet do práce na kole. To je dohromady 252 kilometrů. Jednou z toho to bylo v dešti, jednou v dešti, kdy se do mě ještě navíc opíral ledový vítr. Zatím pořád cítím, že ještě nějakou rezervu mám, což je dobře, protože podobná vítězství ducha nad hmotou mě vždycky potěší.

Je zajímavé, jak se občas motám v kruzích.

Celým jménem se knížka jmenuje Ztracen v čase: Na hraně temnoty.

Říkám si, že už svůj blogísek zanedbávám moc dlouho... Ale věci, o kterých chci psát, jsou buď moc dlouhé a vyžadují trochu víc péče, anebo moc osobní a vyžadují zaheslování a spoustu chlastu, aby se můj úsudek dostatečně zkreslil.