Měsíc - můj překlad francouzské verze

 Byla nebyla jedna země, kde noci byly temné, obloha ji zakrývala černým hávem jako šátkem z černého sametu. Měsíc tam nikdy nevycházel, dokonce ani jediná hvězda nezablikala černou nocí. Tma tam vládla od počátku věků.

Jednoho dne se čtyři mladí muži z této země vydali na cestu. Dorazili do království, kde se každý večer, jakmile slunko zmizelo za horami, rozzářil třpytivý kotouč. Zářil na koruně starého dubu a rozléval do dáli jemné světlo. Díky němu lidé viděli i v noci, i když světlo nebylo tak silné a hřejivé jako sluneční paprsky.

Ohromení cestovatelé se zastavili a zeptali se muže, který kolem projížděl se svým vozíkem.

"Co je to zvláštní světlo?"

"To? To je měsíc," odpověděl muž. "Náš starosta jej koupil za tři stříbrné a pověsil ho na vršek dubu. Každý den tam musí dolít olej a dobře jej vyčistit, aby zářil tak, jak je potřeba. My mu za to platíme každý jeden stříbrný."

Sedlák s drncáním odjel a jeden z mužů hvízdnul.

"Nám by se taková lampa náramně hodila! Máme taky takový dub, mohli bychom tam měsíc pověsit. Jaké by to jenom bylo, kdybychom nemuseli v noci tápat ve tmě!"

"Víte, co uděláme?" nadhodil druhý, "najdeme koně a káru a odvezeme si měsíc s sebou."

"Já umím dobře šplhat, já ho sundám!" přidal se třetí.

Čtvrtý našel koně a káru a třetí vyšplhal do koruny. Udělal v zářícím kotouči díru, provléknul jí provaz a společně stáhli měsíc dolů. Jakmile byl na voze, přikryli jej, aby si krádeže nikdo nevšimnul. Bez problémů jej přivezli domů a zavěsili jej na vysoký dub. A všichni se radovali, mladí i staří, těšili se z té nové lampy, jejíž bledé světlo se rozlévalo po polích a lukách.

Naše čtveřice cestovatelů si vzala měsíc na starost. Lili k němu olej, čistili knot a za svou práci si brali stříbrňák týdně.

Ale jak čas plynul, zestárli a zešedivěli. A když jeden z nich onemocněl a cítil, že jeho dny jsou sečtené, naléhal, aby mu do rakve dali čtvrtinu měsíce. Po jeho smrti starosta vyšplhal na strom, ustříhnul čtvrtku měsíce zahradnickými nůžkami a dal ji nebožtíkovi do rakve. Měsíc ztratil něco ze své záře, ale nikdo si toho nevšiml.

Nějaký čas poté zemřel druhý z nich. I on si do hrobu vzal svou čtvrtinu měsíce a jeho záře už nebyla tak oslňující jako dřív. A zeslábla ještě víc, když zesnul třetí, i on odešel se svou čtvrtinou. A když pohřbili čtvrtého, neproniknutelná tma, kterou snali mnozí už jenom z vyprávění, opět pohltila celou zemi. Pokaždé když se někdo vypravil z domova bez svítilny, tápal ve tmě a vrážel do ostatních nešťastníků.

Avšak čtvrtiny měsíce se pod zemí našly. Setkaly se tam, kde vládne tma odjakživa. Jaké bylo překvapení mrtvých, které svit měsíce vytrhnul z jejich věčného spánku! I bledé světlo měsíce jim stačilo, jejich oči totiž odvykly sluneční záři. Jeden po druhém vstávali a slavili. Jedni hráli karty, druzí tančili, další šli zase do hospody, aby si objednali sklenku vína... Opíjeli se a užívali si, nakonec se i poprali. Byla to pořádná rvačka. Ruce, nohy, korbele prázdné i plné létaly vzduchem, hluk rvačky byl tak ohromný, že jej bylo slyšet až v nebi.

Svatý Petr, který střeží bránu do ráje, si myslel, že v pekle vypukla vzpoura. Svolal nebeskou armádu, aby ztrestal hanebné nepřátele a jejich spojence pro případ, že by snad chtěli zaútočit z říše zesnulých. K překvapení všech sám svatý Petr vyskočil do sedla, sestoupil nebeskou branou přímo do pekla a mezi všemi mrtvými se náhle rozhostil mír a klid. Zavedl vyschlé mrtvé zpět do jejich hrobů, uložil je znovu k věčnému spánku a měsíc odnesl s sebou, aby jej zavěsil na obloze...