Sayonara | Víly - Charles Perrault a můj překlad do češtiny

Žila, byla jednou jedna vdova, která měla dvě dcery. Ta starší se jí podobala tak, že kdokoliv, kdo ji spatřil, v ní viděl její matku. Jejich povahy byly podobné a tváře téměř k nerozeznání. Byly obě tak nafoukané a protivné, že se s nimi nedalo žít. Mladší byla po otci, milá, poctivá, obětavá a krásná. Tak nádherných dívek po zemi moc nechodí. Protože ale každý má rád to, co je mu podobné, matka milovala starší dceru nade vše a její mladší sestru ze srdce nenáviděla. Nemohla s nimi jíst u stolu a musela pořád pracovat.

Nebohé dítě uklízelo celý dům, vařilo, šilo, staralo se o domácí zvířata a dokonce ji matka dvakrát denně vyhnala ke studánce, která byla půl míle daleko, aby ve velkém džbánu přinesla čerstvou pramenitou vodu. Jednoho dne u pramene potkala starou ženu, která ji poprosila o trochu vody k pití. Dívka neváhala, nabrala stařence vodu z nejlepšího místa studánky a podala jí džbán.

"Napijte se, babičko," řekla jí vlídným hlasem, zatímco stále přidržovala džbán, aby se stařence lépe pilo.

"Ty jsi tak krásná, milá a poctivá, že si nemohu pomoct a musím tě obdarovat..." byla to totiž víla, která se kouzlem proměnila ve starou ženu, aby si ověřila, že dívka má opravdu tak dobré srdce, jak se o ní povídá, "... dám ti vzácný dar – s každým slovem, které vyřkneš, ti z úst vypadne růže nebo vzácný kámen."

Když se dívka vrátila domů, matka jí vynadala za zpoždění, hromovala a rámusila přitom nádobím.

"Promiňte, maminko, že jsem přišla tak pozdě," omlouvala se a s těmito slovy jí ze rtů sklouzly dvě rudé růže a několik perel.

"Co to vidím," matka pomalu a překvapeně promluvila, "holčičko, tobě z pusy padají růže a perly! Odkud to pochází?"

To bylo poprvé, co ji oslovila holčičko. Dívka jí vše vypověděla a nezapomněla se ani zmínit o tom, že je to dar, který ji bude provázet až do smrti. Matka se obrátila na svou starší dceru.

"Fanchon, podívej, co dostala tvoje sestra. Nechtěla bys také takový dar? Stačí jenom zajít ke studánce a dát napít jedné stařeně."

"To tak. Abych já chodila k prameni. Mně se nechce."

"Půjdeš tam, a to hned!"

Vzala nejhezčí stříbrnou karafu, kterou doma našla, a vydala se tam, nadávala a kopala do malých kamínků, ale zanedlouho dorazila ke studánce. Ani se nestačila nahnout nad studánku a už viděla nádherně oblečenou dámu, která ji požádala o trochu vody k pití. Byla to ta samá víla, která se zjevila její sestře, jenom místo v chudou stařenku se proměnila v princeznu, aby viděla, jak moc je děvče zkažené.

"Tak já jsem snad přišla napájet dámičku?" založila si ruce v bok. "Víte vy co? Naberte si vodu sama, když tak moc chcete pít."

"Nejsi vůbec hodná," řekla víla, aniž by se rozčílila, "a protože jsi taková, s každým slovem ti z pusy vypadne had nebo žába. Do konce tvého života."

S bouřkou v očích přišla domů a vztekle zavrčela na matku. Z úst se jí vyplazily dvě zmije.

"Ale ne, co to vidím?" vykřikla matka zděšeně, "Za to může určitě tvoje sestra!"

Vrhla se po mladší dceři, aby ji udeřila, ta uskočila a utekla v slzách do nedalekého lesíka. Tam ji našel královský syn a hned se zeptal, co se dívce přihodilo.

"Běda, pane, moje matka mě vyhnala z domu!"

Princ viděl, jak dívce sklouzlo ze rtů několik drahokamů a perel a ta mu hned vypověděla svůj příběh. Princ se do ní ihned zamiloval, a když uvážil, že sňatek s jakoukoliv jinou ženou by stejně nebyl lepší, odvedl ji do zámku ke svému otci, kde si ji vzal.

Její sestra byla tak protivná a nesnesitelná, že jí její vlastní matka vyhnala z domu. A protože nenašla nikoho, kdo by ji přijal, odešla do lesa, kde zemřela.

Zkusili jste si někdy představit, jaké by to bylo, kdybyste s každým slovem museli plivat růže, diamanty a perly? To bych snad byla raději, kdyby šly druhým koncem... Nicméně Charles Perrault už to takhle napsal, tak mu ta představa přišla zřejmě lákavá...