Figurka

Na žádost mé drahé sorelliny vkládám povídku jménem Figurka. Není tam ani kapka krve, ale psala jsem to přesto já. Kdysi dávno...

Narodil jsem se a viděl tmu. A cítil dřevo. Občas jsem do něčeho narazil. Slyšel jsem hlasy. Jednoho dne mě probudilo prudké světlo. Čísi ruka mě vytáhla ven a postavila mezi spoustu krásných věcí. Dostal jsem vlastní cedulku: kreslicí figurka 30cm. Po chvíli mě přestalo bavit jen tak stát a tak jsem se opatrně prošel po výloze. Dotknul jsem se skla. Bylo hladké a studené. Hrál jsem si chvíli s pastelkami. Postavil jsem z nich dům, ten se mi ale s rachotem rozsypal. Přišly ruce, aby uklidily pastelky, tak jsem se schoval na své místo. Podepřel jsem si hlavu a koukal ven. Okolo chodili velcí lidé a ani se nepodívali do mé výlohy. Bylo mi trochu smutno, protože jsem pořád čekal, že mi sem ruce dají kamaráda.

Jednou ruce odhrnuly závěs a já viděl, že je to veliká paní. Měla s sebou ještě jednu malou paní, která se na mě smála a zkroutila mi ruku tak, až mě to bolelo. Nakonec mě paní vrátila zpátky do výlohy a zatáhla závěs. Třel jsem si bolavé zápěstí a koukal ven, plný naděje, že jednoho dne sklo zmizí a já se budu moct podívat, co je tam venku. Venku ale čím dál víc ubývalo světla. Viděl jsem vysoko nahoře oranžové koule. Byly nádherné. Začalo pršet. Líbily se mi ohromné kapky, které dopadaly na veliké lesklé dlaždice, rozprskly se na nich do tisíce malých kapiček, které zase dopadaly zpátky. Pozoroval jsem déšť ještě dlouho, pak jsem se v rohu zavrtal do šátku a spal.

Ráno mě probudilo klapnutí. Podíval jsem se tím směrem a zaradoval se. Ruce mi sem postavily kamaráda – kreslicí figurku 20cm. Promluvil jsem na ni, ale neodpověděla. Chtěl jsem si hrát, ale ani se nepohnula. Bylo mi smutno a nevěděl jsem, proč se mnou nemluví. Sedl jsem si do šátku a pozoroval okolí.

Sedí pořád na jednom místě. Přinesl jsem jí pastelky a uhly, ale asi se jí nelíbily. Ani na zrcátko se nepodívala. To je škoda, protože zrcátko je taková kouzelná věc. Když se do něj podívám, je v něm můj obraz, který dělá přesně to co já. Ruce se zase blížily, tak jsem si stoupnul ke své cedulce. Vytáhly mě a ukazovaly nějaké další velké paní. Vzala mě do rukou, usmála se a dala paní nějaké obrázky. Konečně se mi splnil můj sen a jsem venku. Paní mě nese městem a okolo mě vane vítr. Je to docela příjemné, akorát se trochu bojím, že mě paní upustí.

Nakonec mě neupustila. Donesla si mě domů a postavila na stůl. Přišlo ke mně zvíře, kterému paní říká kočka. Kočka se o mě otřela, tak jsem jí podrbal za uchem. Začala mručet a tak jsem jí drbal dál. Hodil jsem jí měkkou barevnou kouli a ona si s ní hrála. Chvíli jsme se o ni prali, ale potom se ozvalo zacinkání, kočka seskočila ze stolu a utekla pryč.

Přišla paní a oblékla mi šaty. Krásné, modré jako obloha. Postavila mě a začala mě malovat. Soustředěně se na mě koukala a okusovala přitom tužku. Stál jsem dlouho a začaly mě bolet nohy, ale paní malovala krásně. Kouknul jsem na obrázek. Byl jsem nádherný, okolo mě byly barevné stromy a zvířata, která se podobala kočce. Bylo to mnohem hezčí, než obrázek v zrcadle a myslím, že to za to stání stálo. Odešla a já zůstal na stole. Procházel jsem se a zkoumal vše, co tu bylo. V krabičce byly obrázky, které byly z druhé strany popsané. Nevěděl jsem, co se tam píše, muselo to být ale něco krásného, protože písmena hezky voněla.

Našel jsem taky sešit s tvrdými deskami, na kterých byly květy. Uvnitř bylo spousta písmen, hezky srovnaných. Některá voněla radostně a některá smutně, z jiných dýchalo zamyšlení. Čichal jsem ta písmena dlouhé hodiny a nemohl jsem se jich nabažit. Když slunce zapadlo, přišla kočka a odnesla mě k sobě. Měla misku s bílou barvou, která nebarvila a kočka jí lízala a vypadala spokojeně. Její postel byla měkká a plná barevných koulí a zvířat na hraní. Usnul jsem kočce na hřbetě...

Probudil jsem se zase na stole a první, co jsem uviděl, byla paní. Do sešitu s květy psala smutná písmena a z očí jí tekly slzy. Postavil jsem se radostně a něco veselého říkal, ale neviděla mě. Postavila mě smutně a chtěla malovat, ale v tu chvíli začala jedna krabička na stole hrát hudbu. Paní ji zvedla a mluvila do ní a krabička jí odpovídala. Myslel jsem, že krabička jí rozveselí, protože i když se mi ji včera nepodařilo otevřít, cítil jsem, že jsou v ní samé krásné věci.

Paní asi měla hlad, protože snědla malé jídlo a usnula. Ze spaní křičela, a když se probudila, zase snědla malé bílé jídlo a usnula. Celé dny si s kočkou u paní hrajeme a hlídáme ji. Podařilo se nám otevřít velkou bílou krabici, kde je plno jídla pro kočku. Dnes se paní dokonce zvedla a přinesla lahev s vodou, napila se, snědla zase to malé bílé jídlo a usnula. Kočka nevěděla, co to je za jídlo. Říkala, že je to určitě něco špatného.

Pro paní přišli bílí lidé. Odešla s nimi a vzala nás s kočkou s sebou. Jsme teď v domě bílých lidí a bydlíme s paní v bílém pokoji. Od rána do večera maluje a podivně se usmívá. Podivně, ale hezky. Přichází za ní bílý pán, který jí dává velké jídlo a malé bílé jídlo. Ale je to tu docela hezké. Bílí lidé se na sebe hodně smějí a jsou veselí. Když paní něco nakreslí, bílý pán si s ní povídá a ona se na něj usmívá. Dokonce mě vzala do velikého pokoje, dostal jsem nové šaty a všichni bílí lidé mě malovali. Byl jsem šťastný, jak se mi za výlohou ani nesnilo...