Oceán věčnosti

Při procházení disku jsem zase něco objevila. Pohádka vznikla asi před rokem...

Svěží mořský vánek si laškovně pohrává s jejími vlasy a odtrhává sladká slova od jejích úst. Krásná, přenádherná Lorelei... Vítr se nejprve roztančí po mořské hladině, pohladí ji a po blankytně modré ploše se rozeběhnou stovky malých vlnek, potom jemný poryv pohladí její tvář a v dálce se proplete se slunečními paprsky. Dlouhou bílou nohou čeří klidnou hladinu v zátočině a jen ona slyší šeptání těch malých vlnek. Šeptají, že již brzy Lorelei se bude muset ponořit do vln, aby rozhodla o dalším osudu...

Vrhla se do vody a lehce jako delfín plula k místu, kam ji moře volalo. Její oči spatřily zlaté kadeře zmítané silou oceánu. Opatrně obeplula bezvládné tělo a otočila jej tváří k sobě. Pohlédla do očí, které byly modré jako moře samo a snily sen o moři. Každý tonoucí námořník snil ten samý sen a bylo na rozhodnutí Lorelei, pro kterého z nich bude ten sen věčným rájem a kdo se z něj probudí. Z dlouhého melancholického přemýšlení o svém věčném životě se Lorelei rozhodla mladého námořníka ušetřit. 

Odtáhla jej na písčitý břeh a prsty rozplétala prstýnky jeho zacuchaných zlatých vlasů. Rozprostírala jejich prameny po písku, který byl jen o málo tmavší, až z nich kolem jeho hlavy vytvořila jakési slunce. Paprsky sušily jeho poničené oblečení a Lorelei hlídala jeho spánek. Trochu se zasnila a nevšimla si, že se námořník začíná probouzet. Stihla však na poslední chvíli zareagovat na chvění jeho víček a vrhla se zpět do vln. Plula proti proudu, její šaty za ní vlály a pozdní slunce prosvětlovaly vodu až na samé dno, kde mohla vidět překrásný život moře. Proplouvala však mořem až k samotnému paláci mořské královny. Se soumrakem se ocitla v temné hlubině před majestátní stavbou z mořských lastur a korálů. Zklidnila cípy svých temně modrých šatů a předstoupila před královnu.

"Čeho si žádáš, Lorelei?"
"Omlouvám se za vyrušení, drahá Mirael. Chci tě požádat o toho námořníka, kterého jsem dnes zachránila."
"Předala jsi ho lidem. A jeho srdce patří jiné. Ledaže..."
"Ledaže?"
"Ledaže bys jeho dívku zabila a její krev vlila za úplňku do vln u Stříbrného útesu. Potom jeho srdce bude patřit tobě, budeš si s ním tedy moci dělat, co ti bude milé. Ale ta krev, ta musí být smíchána s práškem z černé perly a ty sama víš, kolik jich máš..."
"Děkuji ti, drahá Mirael."

Lorelei zamyšleně vplula do svého pokoje, výklenku v podmořské skále a pohlédla do krabičky s perlami. Dvě modré, čtyři zelené, jedna fialová a tři černé. Celou věčnost je střežila a uváženě je používala a nyní nastal ten okamžik, aby jednu z nich použila pro mořská kouzla. Přepásala se opaskem se stříbrnou obřadní dýkou, do torny vzala rytinami zdobený pohár a vyplula vstříc městu.

Spící město viděla již zdálky, oranžově planoucí louče ji napovídaly, kam se má vydat. Kráčela po vlnami ohlazených kamenech a voda z jejích šatů a vlasů se okamžitě vracela zpátky do moře.

Jakmile se ocitla v bráně města, nastalo v něm zvláštní ticho. Jen kolem ní ševelil mořský vánek a vedl její kroky. Strážný se za ní zvědavě otočil a opájel se tím pohledem, dokud nezmizela v postranní uličce. Konečně dorazila ke svému cíli. Jednoduchým kouzlem se ocitla v ložnici a hleděla na dvě spící osoby. Oba dva oddechovali držíce se za ruce. Rozpletla jejich prsty a seslala na chlapce tvrdý spánek. Dívka se probudila a pohlédla jí do očí. Omámená pohledem nevykřikla, ani rukou nepohnula. V němém úžasu sledovala přibližující se dýku, která proťala tepny jejího zápěstí. Okouzleně sledovala kapky rudé tekutiny stékající do stříbrného pohárku.

Naplnila kalich krví a pustila dívčinu ruku, z které stále ještě vytékala spousta krve. Musela si být jistá, bodla tedy dýku do jejího srdce. Jen slabě vzdechla a zemřela. Vzala spícího námořníka za ruku a ten jí pod vlivem kouzla následoval. Došli až ke Stříbrnému útesu. Hladina moře byla klidná, jen tu a tam ji zvrásnily drobné vlnky. Němé oko Luny sledovalo každý pohyb Lorelei, která do noční tmy pronášela silným hlasem. Nakonec vytáhla malý kožený sáček s práškem z černé perly a vsypala jej do pohárku. Rudá krev zčernala a začala vřít. Lorelei tekutinu jedním rychlým pohybem vlila do moře. Sledovala noční hladinu a s napětím čekala na výsledek. V okamžiku se moře vzepjalo a mocná vlna spláchla Lorelei s mladým námořníkem v náručí.

Odtáhla jej do svého příbytku a usadila se na skalní římsu probírajíc se jeho zlatými vlasy. Otevřel oči a chvíli zvědavým pohledem zkoumal místo, na němž se ocitnul. Potom se jeho obličej rozzářil úsměvem a vztáhnul ruku k Lorelei. Tu noc seděla na útesu, v klíně hlavu svého milého a zpívala krásnou píseň o nádheře věčnosti...