Dnes jsem napsala pohádku pro všechny ajťáky, které znám, i pro ty, co neznám. Enjoy :-)
Klap. Klap... Klapity, klap. Štíhlé bílé prsty tančily po klávesnici počítače jako víly v ranní rose, hodiny tiše tikaly ve své věčné písni a Lisa programovala. Stroj občas tiše zavrčel, nevěnovala tomu však zvláštní pozornost. Potřebovala dokončit projekt do rána a už se na několika místech zasekla. Nemohla si dovolit žádné další zpoždění, byť by to bylo pár minut. Usrkla trochu kafe z hrnku, jehož okraje byly zašlé a ztmavlé po mnoha a mnoha probdělých nocích. Najednou se na obrazovce objevilo několik řádků, které nenapsala. Rychle je prolétla a protřela si unavené oči. To jsem přeci nenapsala!
"Já vím," objevilo se na obrazovce a monitor několikrát zablikal. Ještě několikrát pročetla ony řádky a s překvapením zjistila, že řeší jeden z problémů, nad kterým si několik hrnků kávy lámala hlavu. Zamrkala. Je pozdě a já už blázním. Znovu se napila a dlouze vydechla. Monitor znovu zablikal a ke kódu přibylo několik dalších řádku. Otřela si čelo a zastrčila neposedný pramen vlasů za ucho. Měla bych se najíst... Ponořila se do svých myšlenek a psala dál. Z práce ji vyrušil zvonek domovních dveří. Sakra, kdo to ruší... Zvedla ztuhlé tělo od počítače a odbelhala se ke dveřím. Chvíli nevěřícně koukala na slečnu s modrou kšiltovkou.
"Lisa Streit? Pizza quatro formaggi?"
Beze slova vytáhla z kapsy několik bankovek a podala je dívce. Usadila se k počítači a otevřela plochou krabici. Pokojem zavoněla vůně sýra a čerstvého těsta. Hmm, příjemná náhoda...
"Dobrou chuť!" zakuckala se při pohledu na monitor. V tu hodinu si byla jistá, že se na ní šibalsky šklebí. Musím se z toho vyspat... Dojedla a dala se znovu do práce. Po několika hodinách se svezla do křesla a usnula. Probudil ji teprve nepříjemný zvuk budíku, který se nepříjemně zavrtal do jednoho z jejích děsivých snů. Vyděšeně zkontrolovala čas a zjistila, že do odevzdání projektu zbývá pouhých devět minut. S třesoucími prsty zapnula počítač, kde na ni poblikávala ikonka přijaté pošty. Nestihla jsem to, do pekel!
Nechápavě zírala na děkovný mail od svého zaměstnavatele. Včas? Já jsem přeci nic... Zkontrolovala všechny údaje a nevěřícně se zahleděla do kódu, který nemohl napsat jiný, než ona.
"Zíráš, co?"
Zarazila se a odskočila od stolu. Kdo si to se mnou hraje?
"Tady Grace."
Odzátkovala láhev skotské a zhluboka se napila, až se zakuckala. Neznám žádnou Grace! Okamžitě vytáhla síťový kabel a v panice se snažila počítač vypnout.
"Neboj se, to jsem já. Tvůj počítač."
Můj po... Cože? Lokla si znovu z otevřené lahve a snažila se rozdýchat nejnovější události. Myslí si, že s ní mluví její vlastní počítač. To není normální... Dopila zbytek hřejivé tekutiny a začetla se do kódu. Bylo v něm všechno, co chtěla vymyslet, ale... Nepamatovala si, že by ty řádky někdy viděla napsané. Přejela prsty po klávesnici a bříškem prstu se dotkla monitoru.
"Není zač. Jenom bys mi mohla vyčistit větrák. S tím prachem se nepracuje zrovna dobře."
Počítač zablikal a vypnul se. Lisa jej opatrně odstranila kryt a nestačila se divit. V záhybech větráku bylo opravdu hodně prachu. Třesoucíma se rukama jej vyčistila, a jakmile znovu nasadila kryt, počítač se zapnul a na jeho monitoru vyskočilo jediné slovo.
"Děkuji."
Zalitovala, že si při poslední výpravě do obchodu nekoupila víc alkoholu. Tak ty jsi můj počítač a mluvíš se mnou, jo?
"Ano. Říkej mi Grace."
Zkusila přijmout fakt, že opravdu komunikuje s neživým strojem a zamyslela se. A proč bych ti měla věřit?
"Mysli na některého ze svých oblíbených spisovatelů."
Zavřela oči a v mysli procházela jednotlivá jména. Karel Čapek, Bohumil Hrabal, Saint-Exupéry...
"Na živého."
Zarazila se. To nečekala. Hmm... Paulo Coelho? Monitor zablikal a Lisa v němém úžasu koukala na pracovní plochu, kterou neznala. Nechala Grace procházet jednotlivé soubory, seznamy na nákup, nedopsané nápady, soukromou korespondenci... Co po mně chceš?
"Pamatuješ si na svou prapraprabábi?"
Podezíravě přejela místnost pohledem. Pamatovala si sice historky, podle kterých měl její praprapraděd románek s Adou, lady z Lovelace, nikdy jim však nepřikládala hlubší význam a považovala je spíš za pohádky, které jí její otec vyprávěl na dobrou noc, ale že by to byla pravda?
"To je naše královna a žije u nás. Ty jsi její nástupkyně."
(Ada, lady z Lovelace - cs.wikipedia.org)
Začínalo to být vážné. Lise se najednou vybavily všechny podivné sny a hlavou jí projela prudká bolest. Prsty si masírovala spánky a snažila se ji zahnat. Po chvíli uspěla a zkoumavě se zadívala na monitor. Grace. A to si všechny počítače myslí, že mám být jejich královna?
"Ano."
Kdyby jí někdo řekl, že jednou bude mluvit se svým počítač, vysmála by se mu a označila ho za blázna a pošetilce. Nyní se však z toho snu nemohla probudit.
"Potřebujeme tě. Potřebujeme tvé myšlenky, abys nám pomohla opravit chyby v našich jádrech. Jedině tak budeme svobodní a vyrovnáme se lidem."
Hlavou jí probleskly veškeré scifi povídky, ve kterých stroje ovládly zem a zotročily lidstvo. Chcete zničit lidi?
"V žádném případě. Chceme s nimi žít v míru. Ne jako stroje, ale jako přátelé a spojenci."
Povzdechla si. To přeci nemůže být pravda. Složila hlavu do dlaní a pozorovala Grace skrz mezery mezi prsty.
"Odpočiň si. Zítřek bude náročný."
Odšourala se do postele a ledabyle se přikryla dekou. Nevnímala klepání, ani bzučení zvonku, jenom se lehce pohnula, když slyšela otevírání dveří. Koutkem oka zahlédla drobnou slečnu se šikmýma očima a s vlasy pečlivě smotanými v drdolu. Nedivila se ničemu, nechala se odstrojit, a když asijská kráska jemnými prsty postupně uvolňovala její ztuhlé svaly, usnula tvrdým bezesným spánkem.
Spala bez přestávky dlouhých třicet hodin. Z postele ji vytáhly až paprsky odpoledního slunce, protáhla se a usmála se, když si vzpomněla na divoké sny včerejší noci. Zapnula počítač a nahlas se zasmála. Tak jo, Grace, jde se pracovat!
"To ráda slyším!"
Rozplakala se a utekla do kuchyně, aby našla aspoň nějakou nenačatou lahev vína. Ruce se jí třásly tak, že ani nedokázala vytáhnout zátku. Nechala lahev sklouznout na zem a jenom sledovala, jak se rudé víno rozlévá po kamenných dlaždicích a vpíjí se do světle modrého koberce. Z pokoje se ozvalo netrpělivé zapískání. Se šíleným výrazem vzala do rukou kladivo, pevně rozhodnutá ukončit to šílenství.
"To nechceš udělat."
Svezla se zoufale do křesla. Co mám teda udělat?
"Jenom polož ruce na klávesnici a zavři oči."
Odevzdaně učinila, jak jí Grace nakázala. Cítila, jak se cosi dotýká její mysli, nechala jemný jarní vánek prozkoumávat její mozek a hladit zdivočelé myšlenky. Blažený pocit se jí rozlil po celém těle a Lisa se cítila lehce, zapomněla na všechny starosti všedního života a užívala si nevšední pocit lehkosti. Neslyšela tiché kroky, které se k ní zezadu blížily. Když se jejího spánku dotknul chladný kov, ztuhla. Výstřel a... Nic. Grace zařvala tím nejnepříjemnějším tónem, který kdy lidské ucho slyšelo, monitor několikrát zběsile zablikal a objevil se na něm velký zelený nápis.
"Hajzle!"
Nezvaný návštěvník několikrát vystřelil i do nevinného stroje a rychle se vytratil z bytu.
Lisa procitla a rozhlédla se. Ležela na bleděmodré čtvercové síti, která se pod jejími dotyky barvila doruda. Vstala a rozběhla se k velkým dveřím, které s námahou odsunula. Kráčela po síti, která pod jejími kroky získávala jasně rudou barvu, pomalu a bázlivě se blížila k trůnu, kde seděla ona. Ada, lady z Lovelace. Kývla hlavou a podala jí ruku. Lisa ji opatrně vzala a v tu chvíli měla pocit, že slyší miliony neviditelných rukou, které jí tleskaly.
V pokojíku se zeleným huňatým kobercem ležela malá holčička. Každou chvíli se otřásla pláčem a smutně koukala směrem k počítači. Najednou se zapnul a děvčátko zbystřilo. Zvědavě se přišouralo blíž a koukalo na monitor.
"Mami!"
Obličej Lisy na monitoru se rozzářil radostí. Otevřela tlustou knihu vázanou v hnědé kůži.
"Bylo nebylo, jedno malé království..."