Vteřina poté...

Tahle povídka, i když k tomu označení povídka může vést, nemá žádný děj, tak ho v tom prosím nehledejte. Je to výplod mé fantasie inspirovaný taťkovým bytem a jistým množstvím látek rostlinného původu, zejména potom vína Pálava...

Duše téměř nehybně visela na jednom místě a sledovala klidné tělo. Spokojeně spící, snící svůj strnulý sen. Prolétla místností a zastavila se ve větvích palmy. Vnímala svou nehmotnou podstatu jako cáry bělošedé mlhy, které rozechvívala svými myšlenkami. Proplétala se mezi dlouhými štíhlými listy rostliny a hleděla na obraz na stěně. Často se na něj dívala, teď jej však viděla úplně jinýma očima. Očima, které napůl nepatřily do světa živých. V barevném trojúhelníku se objevovaly úplně nové tvary, vystupovaly z hlubin papíru a vlévaly se jeden do druhého. Byly živé, měnily svůj tvar a cestovaly v obraze, který byl jejich oknem do jiného světa. Z hloubi modrozeleného nekonečna se vynořilo oko a mrklo na ni. Lekla se a proletěla stěnou.

Vnímala páru jako neprostupnou zeď, podívala se blíž a viděla jednotlivé molekuly vody, jak do sebe narážejí, shlukují se a odlétají pryč. Usadila se ve sprše a vnímala tekoucí vodu. Kapky se srážely, s ohlušujícím rachotem dopadaly na žlutozelené kachličky a se skřípěním stékaly dolů, kde se spojovaly v malé potůčky. Sprcha zoufale kvílela, jako kdyby ani nebyla z tohoto světa. Zamyslela se. Je možné, že chladný předmět vydává tak srdcervoucí pláč? Nenaučila ji to ona sama? Pohnula tím, o čem si myslela, že je to její hlava, a jedinou myšlenkou zastavila vodu.

Jak vlastně vypadá? Zrcadlo bylo lesklé, hladké a studené, mlčelo, jenom kapky vody po něm stékaly, občas vzdechlo pod náporem vodní páry. Podívala se skrz a viděla se. Neviděla jednu podobu, ale hned tisíc tvarů, jako tisíc myšlenek, které jí putovaly myslí. Viděla draka, židli, vlny na moři, plamen, červánky, les a vinici v poledním slunci v jeden jediný okamžik. Hleděla do očí strašlivým démonům z hlubin, kam by se nikdo se zdravou myslí neodvážil, ničivé tornádo i šamanský buben potažený buvolí kůží. Všechno tohle viděla v jedné chvíli. Proletěla chodbou a nechávala za sebou vlát bílé cáry.

Pohovka byla také jiná, než dřív. Její červená barva se měnila, procházela všechny barvy duhy, jako kdyby nevěděla, pro kterou se rozhodnout. Polštáře se k sobě natahovaly, jejich cípy se nenápadně snažily dotknout jeden druhého. Sešit položený na ovčí kůži líně odpočíval a nechával písmena, aby dováděla na jeho stránkách. Po listech našedlého papíru se proháněl jemný bělavý dým, který za tichého bublání rámoval modře psané řádky. Nakonec se oddělil od papíru a líně se vznesl ke stropu. Některá z písmen jej následovala a na žluté omítce se tvořily nepatrné kapky modré krve. Zvětšovaly se a padaly zpět do sešitu, kde se skládaly v nová slova a roztodivné obrazce.

Zaposlouchala se do tichého šelestu, který písmo vydávalo.

Byl to slabý zvuk tisíce motýlích křídel, který sílil, když se blížila ke knihovně. Vstoupila mezi knihy a proplouvala jejich stránkami. Natištěná slova se děsivě šklebila, jako kdyby si byla vědoma síly, kterou autoři spoutali do zažloutlých listů. Řádky moc dobře věděly, že stačí jenom záchvěv magie a mohou vzlétnout. Obrazy se měnily. Vždycky si myslela, že fotografie v knihách jsou něco statického, chyceného a polapeného, ale krajiny v knihách, lidé a jiné objekty se jí měnily před očima ve své divokosti a nespoutanosti.

Vstoupila do jednoho z nich a ocitla se na tropickém ostrově. Slunce nemilosrdně mučilo vše živé, ještěže ona sama byla nějakou chvíli po smrti. Slyšela rostliny, jak zoufale křičí a prosí o vodu, jak se rvou o každou kapku vody. Slyšela melodii nenávisti, s kterou jednotlivé stromy bojují o každou kapku vláhy, a také viděla naději květů, které věřily, že večer přijde déšť.

Vrátila se zpět do chladivého pokoje, kde jedinými zvuky bylo tiché bublání a šelest slov na papíře. Knihy ji fascinovaly. Podívat se do knihy je něco naprosto jiného, než podívat se DO knihy. Procházela stránkami starého spisu a slova se potměšile usmívala. Ty řádky ví. Ty řádky určitě věděly něco, co jí zůstávalo skryto. Když může vstoupit do každé jednotlivé stránky, může se dostat i do samotného slova? Zkusila to. Slovo kladlo odpor, ale po chvíli nemohlo síle její mysli vzdorovat. Viděla jej zevnitř, spatřila jeho duši, jeho historii, jeho strachy a přání... Jemně prostupovala písmeny ve všech jazycích živého světa a opatrně se dotýkala zářivé koule jeho významů. Cítila, že za malou chvíli se stane něco úžasného, několik okamžiků a odhalí tajemství, po kterém celou věčnost toužila a ani o tom nevěděla. A vtom najednou... Jen natáhnout ruku a dotknout se toho... Neznámá síla ji táhla zpět. Cosi se jí snažilo dostat pryč. Všechny její neživé smysly zahltila mohutná exploze, která ji vyhodila z knihovny. Sledovala tenký proužek dýmu stoupající z police knih. Bez ohlédnutí vyletěla oknem. Byla noc. Letěla ke hvězdám...