Dala jsem na Verčino doporučení a dnešní díl jsem zkrátila. Doufám, že z něj budete tak nadšení jako já, a kdybyste byli ztracení, přečtěte si čtvrtý, třetí, druhý nebo i první díl. Enjoy!
Seděli opření o vyhřátou rudou stěnu a koukali do ohně. Podařilo se jim totiž najít suchý strom a trochu suché trávy. Inachis vytáhl z batohu lahev destilované vody a podíval se na Leonessu.
"Teď se prosím nekoukej," poprosil ji. Jakmile se otočila, sundal si ponožky a nacpal je do lahve. Zatřepal nádobou a voda se zakalila. Po chvíli se na dně začaly usazovat malé kamínky.
"Už se můžu otočit?"
"Zkus to," odpověděl mág. Elfka se zadívala na lahev.
"To jsou... Ponožky?"
"Hmm, ta voda byla destilovaná. Moc k ní nečichej."
"Aha, chápu," pokývala hlavou a opatrně se napila.
"Svěží," zašklebila se, "bude se aspoň hodit k tomu nebožákovi, kterého opékáme."
Inachis se na okamžik pozastavil nad jejím černým humorem, ale i tak se musel pousmát. Zkontroloval opékané maso, a když zjistil, že se dá jíst, nabídl své společnici.
"Koho to vlastně jíme?" zeptala se a opatrně ukousla kus.
"Mno... Určitě to nebude Natael. A ta košile... Podle ní by to mohl být buď Lairon, nebo Feanriel," zamyšleně přežvykoval.
"Neučíte se náhodou čarovat i jídlo a pití?" zeptala se a Inachis vyprskl smíchy.
"Kdybys ochutnala něco, co jsem vyčaroval, skočila bys ze skály. Kromě toho bychom museli najít nějakou aspoň trochu živou rostlinu."
Pojídali pečeného elfa a povídali si. Kolem nich byla jenom rudá pustina a na nebi zářily hvězdy. Ani jednomu z nich však nepřipomínaly žádná známá souhvězdí. Přes celou oblohu se táhnul hustý pás bleděmodrých blikajících hvězd. Tu a tam se ze tmy ozvalo zašramocení, zvířata se však bála ohně, který Inachis ještě přiživoval svými kouzly.
Když oheň dohořel, kouzelník ošetřil jeskyni ochrannými kouzly. Rozprostřel na zemi plášť a pozval Leonessu dál. Vděčně se na něj usmála, ulehla k vyhřáté stěně a okamžitě se jí začaly zavírat oči. Inachis si lehl vedle a objal ji.
"Umřeš," zamumlala.
"Teď hned?"
"Za chvíli," otočila se na něj.
"Tak to máme ještě čas," prohlásil a políbil ji.
"Asi tě... Zabiju já," odpovídala mu mezi polibky, ale oči se jí ve slabém světle zeleně zaleskly. Tušila, že dnes nemá cenu nic zapírat.
Probudily je sluneční paprsky a poryv větru, který do jeskyně vehnal rudý písek.
"Tak trochu jsem doufal, že se z toho probudím," zabručel probuzený elf a usmál se na Leonessu. Překryla si tvář špinavým laboratorním pláštěm, na kterém leželi, a otočila se, aby unikla slunečním paprskům.
Dojedli zbytek pečeného kouzelníka a vydali se na cestu. Slunce z nich nemilosrdně ždímalo všechny síly. Po chvíli jim došlo, že bude lepší cestovat v noci. Vrátili se tedy do jeskyně a snažili se v jejím okolí najít něco k jídlu. Našli jenom několik zmírajících rostlin, které byly beztak nepoživatelné, Inachis se však zaradoval, opatrně je vyhrabal a uložil do kapsy pláště. V jeskyni je rozložil na placatý kámen, posypal pískem a otřel si ruce do kalhot.
"Teď sleduj," otočil se na léčitelku a promnul si dlaně.
Dotknul se dlaněmi rostlin. Upřeně na ně hleděl a tiše mumlal. Leonessa pozorně sledovala jeho počínání. Chvíli se nic nedělo, ale potom se rudá zrnka začala jemně chvět. Rostliny se rozkládaly a vysávaly ze vzduchu energii. Za okamžik se na jejich místě nacházela podivná hmota podobná chlebu. Inachis se usmál. Rozlámal svůj výtvor a nabídl léčitelce.
"Voní hezky," pokývala uznale hlavou.
"Mmm, a dneska se to dá i jíst," pochvaloval si kouzelník a snažil se zakrýt své zděšení, když se do jídla zakousl.
"To musíme dělat častěji," přitakala léčitelka a chroupala kouzelnický chléb tak rychle, jak jen jí to jeho konzistence dovolovala.
"Už toho nech, vždyť je to příšerné," zašklebil se Inachis a s největším sebezapřením spolknul sousto.
"Ale třeba naložené ve víně by to nemuselo být špatné," zasmála se a mág se k ní přidal.
Statečně bojovali s pokrmem a z bezpečí jeskyně pozorovali rozpálenou pustinu. I když měli svou vlastní smrt na dosah, oba se cítili víc naživu než kdykoliv předtím.