Tenn enomentielva, část 10 - Rata Matána

Po delší době jsem si opět udělala čas na svůj příběh. Tento díl, jak je dobrým zvykem, navazuje na část předchozí. Básnička, která se zde objevuje, není moje, je poctivě ukradená z knihy Nijura: Dědictví koruny elfů, kterou jsem sice nečetla, ale ta báseň se mi líbila.

Zbloudilý sluneční paprsek, který se prodral duchnou šedivých mraků, polechtal Sinaie na tvář. Zavrtěl se a otevřel oči. Oheň už dávno vyhasnul, vítr rozfoukával jemný bělavý popel po suché trávě. Nefris seděl opřený zády o strom a tiše si zpíval. Sinai se zaposlouchal do melodie a poznal v ní starou elfí píseň.

Tancuj a zpívej, půlnoční plameni,

do Noci duchů na březích řek,

ať tvoje záře nikdy se nezmění,

tancuj a zpívej do vzpomínek.

Nefris zpíval hlubokým sametovým hlasem, oči měl přivřené a nevnímal okolí. Jednou rukou ledabyle splétal stéblo trávy a prsty druhé ruky se zlehka dotýkal čepele jedné z dýk. Sinai nechtěl rušit ten kouzelný okamžik, znovu zavřel oči a přidal se. Nefris na něj krátce pohlédl, ale zpívat nepřestal.

Tancuj a zpívej, žhni staletími,

a kdyby uvadnout elfů měl věk,

přivolej, plameni, zpět naše stíny

v legendě staré jako sám svět.

Několik okamžiků setrvali v ničím nerušeném tichu, potom Nefris nečekaně promluvil.

"Proč jsi mě rovnou nezabil?" otočil se k němu. Sinai se zvedl na loktech a chvíli rozmýšlel, co odpovědět.

"Nevím," řekl po chvíli a posadil se, "asi jsem nechtěl zabít první živou bytost, kterou jsem po několika měsících potkal."

"A ten prsten, s kterým si vždycky před usnutím hraješ?" zeptal se opět Nefris a přisedl blíž k ohništi, aby na šedobílý popel navršil suché větve.

"Byl to... Dárek..." odpověděl Sinai trochu váhavě a tišeji, než by chtěl.

Nefris se zkoumavě zadíval na fialový kámen. "Nedostáváš zrovna užitečné dárky," pronesl a pohlédl na květináč s Lesním dotekem.

"Jsou víc, než se zdají," opáčil Sinai a pozoroval, jak se Nefris snaží křesadlem rozdělat oheň. Sledoval jeho počínání a jedním ladným pohybem nechal roztančit plameny na své ruce, kterou potom přiložil k naskládanému dřevu. Oheň se hladově pustil do suchých větviček a s praskáním se zakousnul do hrubé kůry. Nefris mu oplatil jeho pobavený úsměv vražedným pohledem a schoval křesadlo zpět do batohu. Sinai nabídl pobouřenému elfovi kus sušeného masa a sám se pustil do nažloutlé kaše, která byla sice téměř odporná, ale díky speciálnímu bylinnému odvaru a obilí obsahovala všechny důležité látky. Kouzlení potom nebylo tak vyčerpávající.

"Co jsi zač?" odtrhnul oči od plamenů a podíval se elfovi do zelených očí. "Kdo jsi a odkud?"

Nefris zastavil ruku v půli pohybu. Okamžik, než odložil maso na plochý kámen, se nekonečně vlekl. Sinai se přikrčil v očekávání, že elf udělá něco nečekaného. Nečekaně promluvil.

"Já... Nevím. První věc, kterou si vybavuji, je nesnesitelná bolest a černé plameny, které stravovaly všechno kolem mě. Vycházely z mého těla, ale mně neublížily, i když jsem se modlil, aby mě vzaly s sebou... Pak..."

Nefris se díval do dáli a Sinai jej nepřerušoval. Hltal každé jeho slovo a přitom bezděky škubal stébla trávy, která se mu připletla mezi prsty. Když dovyprávěl, jeho příběh visel ve vzduchu jako bouřkový mrak. Nefris dál bez hnutí sledoval hory v dálce a nic neříkal. Seděl nehybně na mrtvé zemi jako krásná socha, kterou tam zapomněl roztržitý sochař. Sinai sbalil všechny věci a vydal se na cestu, Nefris jej následoval. Sinai cestou popíjel vodu s elixírem a přemýšlel o všem, co Nefris řekl. Byl dokonce tak zamyšlený, že sebou trhnul, když na něj Nefris zavolal.

"Nemají být všechny stromy mrtvé?"

Sinai téměř zakopl, jak se snažil se co nejrychleji dostat k Nefrisovi. Rozhlédl se po okolí a spatřil tu nejprapodivnější osiku, kterou kdy viděl. Kmen stromu byl shrbený a zkroucený, jako kdyby se skláněl, a jeho větve visely dolů jako provazce lián. Tmavě zelené listy se ve slabém vánku nepatrně třásly. Sinai zpomalil, přistoupil ke stromu a pozdravil.

Nefris se nervózně ošil. "Mluvíš se stromem," prohlásil napůl překvapeně. Když se k nim strom otočil, okamžitě uskočil stranou a tasil dýky. Osika se narovnala a zatřásla větvemi. Několik suchých listů se začalo pomalu snášet na zem. Nervózně se zasmála a odkašlala si.

"Promiňte, já... Nechtěla jsem vás vyděsit." Její hlas se jim rozezvonil v myslích a Nefris se vyděšeně podíval na Sinaie. "Ach, já jsem... Já jsem se zapomněla představit... Tak dlouho se tu nikdo neukázal... Veverky umřely, motýli odletěli... Ach, představit se. Jmenuji se Rata Matána. A žiju tady..." odmlčela se. Naklonila se na stranu a zašustila větvemi. Chvíli se kývala ze strany na stranu, když vtom promluvila tak náhle, až sebou oba elfové trhli. "Mám tady malé stromečky! Malé, malé, docela malinké. Žijí tady se mnou od doby, kdy mi vypadly z koruny. Jsou tak roztomilé!"

Větvemi pohladila dva malé stromky, pak se znovu narovnala a posmutněla. "Já... Byla jsem kdysi člověk. Žena. Myslím. Nebo něco podobného. Měla jsem nohy a ruce. Dokonce i hlavu s vlasy, přesně jako máte vy! A poznala jsem jednoho muže. On... Chodil po světě a říkal, že... Věděl spoustu věcí. A já... Asi mě něčím očaroval. Oh, jak já jsem ho milovala! Ta jeho řeč, to bylo... Říkal si Poutník a chtěl projít celý svět. A potom jsem se už jenom plazila z kaluže krve pryč. Skoro bych zemřela, kdybych nepotkala strom, v kterém teď žiju. Přijal mě, propůjčil mi svou sílu... Změnila jsem ho a on mě. Ty větve mají kapku mé krve. Mohla bych odejít, ale proč? Svět je jiný. Nelíbí se mi. A mám tady své stromečky. Malinké stromky s maličkými lístečky... Vidíte? Tenhle má už dvanáct lístků a tenhle patnáct!" Znovu se odmlčela. Třásla větvemi, jako kdyby neslyšně vzlykala. Najednou se prudce otočila a zasmála se. "A co vás přivádí do mého království?"

deviantart.com

"Chtěli bychom Poutníka... Přimět, aby vrátil energii přírodě, a zachránit Enedai," rychle promluvil Sinai a doufal, že strom-žena nepozná jeho pravé úmysly. Naklonila kmen k nim a zatočila větvemi.

"Ale... To ho budete muset zabít..." pronesla tiše. Chvíli mlčela a přemýšlela. "Pod mými kořeny. Tam leží můj batoh, kde je i můj deník. Víc nemám."

"Nechceš jít s námi?"

"S vámi? Jít? Já... A co mé stromečky? Já... Nikam nemůžu. Nemůžu nechat svoje stromečky samotné. Tenhle má dvanáct lístků a ten druhý dokonce patnáct. Jsou tak maličké..."

Nefris zatím vytáhl zpod kořenů provlhlý batoh a oba elfové se opatrně vzdálili od stromu-ženy. Otevřeli nedočkavě batoh a vytáhli malý zápisník v tvrdých deskách se stříbrnou lilií, jejíž lístky byly na několika místech ošoupané. Stránky byly navlhlé, ale drobná písmena byla ještě stále čitelná. Elfové usedli do trávy a hltali jednotlivá slova, která Rata Matána napsala kdysi dávno, když ještě byla ženou...