Jelikož zkouškové stále nechce skončit, rozhodla jsem se, že začnu pomalu zveřejňovat i jednu ze svých starých, prastarých legend - povídání o Inachisovi. Samotný příběh začal vznikat někdy na jaře 2008, teď ho jenom lehce upravuju. Abych nediskriminovala ty, kdož o WoWku nemají ponětí, ve zkratce hru i náš server přiblížím. Vše začalo někdy v létě 2007, kdy mi byla založena moje první postava, abych dala pokoj. Elfka. Noční. Potom jsem dostala od ó velikého Aquinia svůj vlastní účet a založila jsem Inachise. Tedy, ona to nejdřív byla ta Inachis, ale po chvilce mi to připadalo hrozně divné, elfku jsem smazala a založila si elfa. A protože náš server je (nebo alespoň se to tvrdí) RP, součástí hry bylo i psaní příběhů. I začala jsem psát a milý Inachis měl na osmém levelu několikastránkovou legendu, což z něj činí jednu z mých výjimečných postav. Bez RP si to představte jako mlátičku s fantasy prvky. Další zajímavostí je, že jméno Inachis používám i jinde, jsou lidé, kteří mi ani jinak neřeknou.
Když je mi smutno, vzpomenu si na ženu, která mě vychovala, na milou Leenir. Ne, nebyla mojí matkou, ani příbuznou. Leenir mě našla v matčině náruči v pralese Un'Goro, jejíž krása byla již několik hodin jen mrtvým obrázkem. Jméno mi vybrala podle okouzlujících motýlů, kteří létali kolem a usedali na chladná ústa mé zesnulé matky, nádherná paví oka, jmenuji se tedy Inachis. I kdyby mi nevyprávěla tenhle příběh, poznal bych, že nejsem její krve. Její kůže nebyla tak světlá jako ta moje a její vlasy měly barvu jarní trávy a voněly po králově kvítku, zatímco mé měly barvu mědi. Lesní elfové v sobě mají zvláštní přírodní půvab, jiný druh krásy než Sin'Dorei...
Prožil jsem s ní potom spoustu krásných let v malém domku v lese blízko Darnassu. Jen jedna věc mi naháněla hrůzu. Občas mě přepadaly záchvaty podivné nevolnosti, to mě pak Leenir pevně objala a zpívala mi jakousi starou elfí ukolébavku, dokud se mi neulevilo. Později jsem se dozvěděl, že to byly příznaky závislosti na magii, strastí Sin'Dorei tak vlastní. Ale kdykoliv je mi nevolno, zavřu oči a nechám rozeznít svou mysl tou milou písní.
Často jsme spolu chodili po lese, kde jsem se dozvěděl spoustu věcí o přírodě, uměla mluvit se zvířaty a i mě do tohoto umění zasvětila. Říkala, že kdo porozumí zvířatům, porozumí každému, pokud bude naslouchat srdcem a nechá se vést energií přírody.
Jednou mi koupila knížku o nejkrásnějších městech světa, tehdy to bylo poprvé, kdy jsem viděl Stříbrný Měsíc a Lesy věčných písní. Zatoužil jsem po návštěvě toho města. Tušil jsem, že by ji má touha rozesmutnila, odkládal jsem tedy vyslovení svého přání, jak jen to šlo. Když ale někdo porozumí němé tváři, není pro něj složité poznat trápení jiné bytosti. Samozřejmě uhodla mé přání, jako by bylo napsané v mých očích.
"Dobrá tedy. Je-li to tvé přání, splň si jej. Víš, kde mě vždy najdeš. Nemohu tě však doprovodit až do tvého kraje, děsím se nemrtvých, kteří ten kraj navštěvují a obývají jej..."
Vyslovila ta slova potichu, s uměním porozumět, kterému mě sama naučila, jsem však viděl smutek v její duši. Vydali jsme se tedy na cestu, dostal jsem kouzelnou hůl, zbraň, která dodá odvahu a sílu i na nejtemnějších místech, a talisman, který umí ochránit před zlými kletbami. Doufal jsem, že jich nebude zapotřebí...
Byla to skutečně dlouhá cesta. Nejprve jsme se vydali do Darnassu, odkud jsme letěli až do přístavu na východě, kde nás čekala dlouhá plavba lodí do Východního Království. Na lodi bylo spoustu bytostí, které jsem doposud znal jenom z vyprávění. Byli tam trpaslíci, prchliví válečníci, kteří mi sahali asi do pasu a pokradmu na mě pokukovali, ještě menší gnomové, chodil jsem raději velice obezřetně, abych snad nějakému neublížil, a potom také několik lidí. S těmi jsem se ale již dříve setkal, chodili k nám často pro zvířecí kůže a vzácné kameny.
V kajutě se mi moc dobře nespalo. Měl jsem několik záchvatů nevolnosti, sice krátkých, ale nepříjemných. Vyšel jsem na palubu a koukal, jak loď nechává ve vodě svou stopu, která téměř okamžitě mizela. Z nějaké kajuty ke mně doléhal ryk opilých trpaslíků, kteří si zřejmě zkracovali dlouhou plavbu známým trpasličím pivem. Leenir mě před ním varovala, vyprávěla mi, jak se po jednom takovém lodním zážitku probudila v trpasličí kajutě. To opravdu nemusím zažít...
Přemýšlel jsem, jaké by to bylo, kdyby všichni elfové byli přáteli, to by se mnou Leenir mohla do Stříbrného Měsíce beze strachu. Nicméně bohužel se tak nestalo. Z přístavu jsme doletěli až k východním Morovým pláním, opravdu nezdravě vypadajícího kraje. Leenir mě doprovodila až do nenápadné osady jménem Kaple světlé naděje, kde jsme se rozloučili. Dostal jsem od ní ještě jeden talisman, tentokrát pro štěstí. Ještě dlouho jsem ji viděl, když jsem odlétal, stála u stáje orlolvů s paží nataženou na pozdrav...