Tenn enomentielva, část 3 - Uprostřed věty

Po téměř celém dni učení jsem se rozhodla, že si udělám radost a napíšu další díl Tenn enomentielva. Netušila jsem, jaký budu mít úspěch, když zadám do Googlu heslo "dead bird", nicméně Internet je úchyl všemocný, a tak ani zde nechybí tématický obrázek plný optimismu. :-)

Kde je hřbitov, tam musí být i město nebo vesnice. Sinai při pohledu do neúplné mapy uvažoval, kde by se mohla skrývat. Postupně vylučoval jednotlivá místa, až na zažloutlém papíře zakroužkoval jednu oblast. Sbalil věci, ranní oheň nechal hořet, kolem byla jenom zmrzlá hlína a skály, a vydal se k místu, kde, jak doufal, narazí alespoň na malou vísku. Zaradoval se, když záhy našel nenápadnou cestu. Byla lemovaná suchými stromy, jejichž větve se skláněly k zemi tak, že tvořily jakýsi temný tunel, který natahoval své kostnaté ruce po nově příchozím, jako by jej snad chtěl ve svém věčném hladu rozsápat na kusy a pozřít. Procházel pomalu a opatrně, i když nečekal, že by narazil na živou bytost, přece jen pozoroval okolí, dávní obyvatelé mohli být natolik prozíraví, aby svá obydlí ochránili důmyslnými pastmi.

Stromy po něm stále natahovaly své suché větve, ale postupně řídly, až se mu nakonec naskytnul pohled na několik desítek drobných stavení. Žádných známek života si nevšimnul, zamířil tedy k nejbližšímu z nich a opatrně otevřel dveře. Staré dřevo naříkavě zavrzalo a vpustilo návštěvníka dovnitř.

Pokoj byl zařízený skromně, ale příjemně, pod oknem stál stůl, na kterém leželo několik popsaných papírů, v rohu byla postel, v které by se pohodlně vyspali dva elfové, a vedle dveří do další místnosti stála malá skříňka, zřejmě na oblečení. Nad postelí visela dřevěná police plná knih. Vzal do ruky jednu z nich, sfouknul z ní prach a otevřel tmavozelené desky. Prsty přejížděl po obrázcích různých rostlin a těšil se z doteku lehce vystupujících linek kresby. Položil knihu zpátky a zamířil ke stolu. Zvednul jeden z popsaných papírů a začetl se do rozmáchlých písmen.

Milý Niëwae,

píši ti, abych se ujistil, že jsi v pořádku. V horách se začaly dít podivné věci. Není tomu ani měsíc, co zmizela všechna zvířata. Nikdo neví, kam se poděla, nedokážeme je vystopovat, jako by se propadla do země. Zpěv ptáků pomalu utichá a stromy usínají. Jejich listy slábnou a umírají, přesto v nich cítím dost života na další stovky a stovky let. Před několika dny beze stopy zmizela Liranea a Tissï. Lovci, kteří přišli ze Stínova, vyprávěli podivné zvěsti. Prý se proslýchá, že se v kraji objevil

Sinai prohlédl všechny papíry z obou stran, ale pokračování dopisu nenašel. Vyschlé pero leželo na kraji stolu, jako by pisatel zmizel uprostřed věty. Prohledal celý stůl, našel ale jenom deník, z kterého se nedozvěděl nic, co by odpovědělo na jeho otázky.

V celém pokoji nebylo nic neobvyklého, kromě dopisu, který končil v půli věty. Druhá místnost sloužila jako kuchyň, ze stolu sebral sklenici sušeného ovoce, které přesypal do plátěného sáčku, a hladově se zakousnul do nedojedeného kusu sušeného masa, který ležel na talíři. Za ty dlouhé měsíce, které strávil v nehostinné divočině, docela zapomněl, jak chutná dobře nasolená sušená zvěřina. Vychutnával si každé sousto, pokaždé když se zakusoval do tuhého masa, uvědomoval si každou jeho částečku. Olíznul si rty a prohledal zbytek kuchyňky, našel ještě pytlík mouky a mísu ořechů, i přesto jak musely být staré, chutnaly báječně. Posilněný vyšel ze dveří a zamířil k dalšímu domu. Také byl bezútěšně opuštěný, jenom v rohu pokoje visela klec s mrtvým papouškem. Peří nebohého ptáka bylo vybledlé a jeho oči, i když dávno mrtvé, si zachovaly zvláštní lesk. Otřásl se a snažil se najít cokoliv zvláštního. Bez úspěchu.

Na té vesnici bylo něco neobvyklého. Na všem bylo něco podivného. Proč některá zvířata zmizela beze stopy, ale jiná zase zemřela? Co se stalo s obyvateli? Hlavou se mu honily stovky nezodpovězených otázek, když listoval deníkem nalezeným v malém stavení na konci vesnice. Písmena byla malá a ostrá, autor si dal dokonce tu práci, aby zajímavé okamžiky svého života do sešitu nakreslil. Sinai se zaujetím zkoumal malůvku ohromného hejna sokolů, kteří se vznášeli nad vesnicí, a pročítal poslední řádky.

... Všichni jejich přátelé zmizeli, a proto přišli. Není pochyb, že

Zápis v deníku končil stejně náhle jako dopis. Jako kdyby nějaká záhadná síla bránila komukoliv napsat, co se doopravdy děje. Ale i když poctivě prohledal všechny domy ve vesnici, nenašel už žádné deníky, poznámky ani dopisy. K večeru ulehnul do jedné z mnoha opuštěných postelí, stáhnul z prostředníčku prsten a chvíli si s ním pohrával. Kov příjemně chladil, Sinai protáčel kovový kroužek mezi prsty a přemýšlel. Co se stane, až on sám zjistí, co se děje? Zmizí také? Nebo se snad stane ještě něco horšího?