Tenn enomentielva, část 4 - Na flétnu hrál...

Po zkoušce z japonštiny, kterou jsem možná udělala a možná taky ne, jsem se na chvíli opět ponořila do svého kouzelného světa, do světa, kde vládne stín a mráz, do světa, který se může jediným zlým snem hlavního hrdiny změnit v noční můru věčné temnoty... Anebo také nemusí...

Tóny malé píšťaly se nesly nocí. Sinai ležel na nezvykle měkké posteli a spokojeně oddychoval, nechal se unášet příjemně sametovým zvukem, který se mu jemně prodíral do snu, odhrnoval závoje denních starostí a usadil se v jeho spící mysli, kde se rozběhl jako hříbě. Ještě chvíli Sinai odpočíval, než jeho mozek zaznamenal, že se děje něco zvláštního. Otevřel oči a zahleděl se do tmy. Chvíli trvalo, než si uvědomil, kde je. Zaposlouchal se do něžné melodie, která pootevřenými dveřmi vklouzla do pokoje, chvíli se vinula jako had u nohou postele a pak se rozplynula, aby se zase u dveří zhmotnila a utekla do tmy. Sinai vyšel za ní, sledoval zářivý proužek čistých tónů píšťaly, které se proplétaly travami, došel až za vesnici, kde na suchém pařezu seděl malý chlapec.

"Jsi tu sám?"

Chlapec se na něj smutně podíval a sevřel v drobných šedavých rukách malou flétnu. Jeho smaragdově zelené oči spočinuly na dírkách vyvrtaných do dřeva a začal zase hrát. Sinai k němu přistoupil a chtěl jej poklepat po rameni, když jeho ruka projela chlapcovými zády. Polekal se a uskočil stranou. Chlapec se na něj vyčítavě podíval a pohodil bílými vlasy.

"Omlouvám se. Jsi mrtvý?"

Chlapec se ušklíbnul, vstal a pokračoval v hraní. Smutná melodie se držela jeho kotníků, jako kdyby se bála rozběhnout se tmavým lesem. Hrál, jako by nástroj byl jeho jedinou radostí a jediným prokletím. Každý tón vypouštěl se zvláštní tragickou radostí a díval se smutně do temného lesa, jehož neproniknutelnost rušily jenom slabé měsíční paprsky.

"Co se stalo?"

Smutný pohled, bílé prsty v měsíčních paprscích přejely po dřevě a na zem popadalo několik krátkých not, které raději odskákaly dál, propletly se mezi kotníky Sinaie a vsákly se do zkřehlé země.

"Slyšel jsi někdy o Poutníkovi?"

Trhnul sebou a zbledl ještě víc, jak jen mu to jeho průsvitná kůže dovolovala, píšťala mu vypadla z rukou a podíval se na Sinaie s děsem v očích. V těch smutných smaragdech četl rozechvělé a zděšené ANO. Chlapec sebral nástroj ze země, prosmýknul se kolem elfova zaprášeného pláště a rozběhl se do vesnice. Sinai se rozběhl za ním, klopýtal přes kořeny a větve na cestě. Když udýchaný doběhl zpět, zarazil se. Mezi dvěma domky stála vysoká žena. Byla bledá, jako kdyby ji tvořily jen měsíční paprsky. Chlapec se držel její sukně, jakmile však spatřil Sinaie, zmizel do nočních zahrad. Pomalu přistoupil k ženě. Nehnula se ani o krok.

Byla to krásná elfka, její oči byly stejně smaragdové, jako byly oči chlapce, dlouhé černé vlasy jí ze štíhlých ramen spadaly na odhalená záda. Smutně se pousmála a přivřela oči.

"Jste mrtví?"

Znovu otevřela oči a podívala se na něj. Usmála se a zavrtěla hlavou. Odhodila z čela neposedný pramen vlasů a upřela pohled na elfa.

"Takže je to nějaké kouzlo. Slyšeli jste o někom, komu se říká Poutník?"

Cynicky se zasmála, aniž by vydala hlásku, a pobaveně pokývala hlavou. Sinai byl zmaten, nevěděl, jak si její reakci vyložit, tak se zeptal ještě jednou. Žena zvážněla a bez dalších okolků potvrdila jeho domněnku, že za vším tím zlem, které viděl, stojí onen tajemný Poutník.

"Můžu vás nějak zachránit?"

Elfka zvedla oči k obloze, přistoupila těsně k němu, až se její nehmatný nos dotýkal jeho. Cítil jemné brnění na špičce nosu. Hleděl do jasných smaragdových očí, které zblízka měly nádech šílenství, když vtom jím proletěla a rozplynula se. V hlavě slyšel jenom její smích, který se pak po malých duhových kapkách skutálel na zem. Barevné perly do sebe chvíli narážely, pak se slily v jednu jedinou louži duhy a pomalu se vsakovaly do země, která je lačně hltala. Nejprve v hlíně zmizela fialová, potom modrá, za kterou následovaly i ostatní barvy, až mezi stébly suché trávy zůstal jenom červený kroužek, který se několikrát zatočil dokola a pak s prasknutím zmizel...
 

deviantart.com