Tenn enomentielva, část 5 - Lesní dotek

To psaní mě tak baví! Skoro celou noc se mi hlavou honily myšlenky a nápady na další díl, tak jsem dnes nemohla jinak a musela jsem napsat další kousek. Enjoy! Pro pochopení je dobré vědět, co jsem stvořila v první, druhé, třetí a čtvrté části.

Vládla tu magie, o tom nebylo pochyb. Cítil ji, ale jakmile se pokusil ji uchopit nebo jí porozumět, vysmekla se ze sevření jeho mysli a změnila podobu. Prchavá magie. Těkala z jedné formy do druhé a provokativně čekala, až se jí Sinai dotkne. Objal starý dub a snažil se sehnat všechny svoje myšlenky dohromady a soustředit se na pochopení té záhadné síly. Neúspěšně. Cítil prastaré dřevo pod svými prsty, studené a drsné, přesto však zaznamenal slabou nit života, která bezcílně bloudila kmenem. Svezl se k patě stromu a opřel se zády o slabě pulzující dřevo. Struktura kůry byla nepravidelná přesně tím způsobem, který mu dodával jistotu, že alespoň něco je v pořádku. Prsty bezděčně zkoumal jednotlivé prohlubně a přemýšlel. Poutník... Nikdy o žádném Poutníkovi neslyšel, ani si nevybavoval, že by se někdo zmínil o podobně mocném kouzelníkovi. Uspat život v celém kraji a uvěznit ji, Enedai, muselo vyžadovat nesmírné množství energie. Začínal pochybovat, že stojí proti jedinému kouzelníkovi. Myšlenka, že by stál proti tak mocnému mágovi, mu naháněla hrůzu.

Jeho prsty narazily na vystouplou žilku, přejel po dřevě nehtem, zaklonil hlavu a zamyslel se. Najednou jeho pozornost upoutala nepatrná nazelenalá záře, která vycházela z nedalekého okna. Vydal se do domu, aby prozkoumal zvláštní světlo nebo alespoň zaměstnal mysl něčím jiným. Dveře ani nezavrzaly, když vcházel dovnitř, jenom tiše pozorovaly nově příchozího. Cítil zvláštní mrazení v konečcích prstů, slabý měsíční svit se dral do pokoje, ale Sinaiovy elfí oči neměly s tmou problém. Na stole stála zkumavka se zelenou tekutinou, která ve tmě slabě světélkovala. Usadil se ke stolu a prohlížel jednotlivé nástroje. Na kraji dřevěné desky visela ve stojanu řada nablýskaných baněk připravených k použití, vedle nich stál kahan, nad kterým byla ona nazelenalá tekutina. Na druhém konci stolu leželo několik úhledně složených sešitů.

Sinai jeden z nich vzal do rukou a přečetl štítek na deskách. Mirai Geifelei, zápisky experimentální. Otevřel sešit a začetl se do popisů experimentů. Zaujal jej náčrtek drobnokvěté rostliny s černými listy. Lesní dotek, většinou vzácná bylina, která se vyskytovala jenom na několika místech. Květenství, semena, ideální podmínky... Všimnul si květináče, v kterém jedna rostlinka Lesního doteku zoufale žadonila o vodu.

Slitoval se nad černými lístky a temně modrými květy a zalil ji trochou vody ze svého vaku. Nepatrně se zavlnila a otočila k němu listy. Nevěděl, jestli se to doopravdy stalo, nebo jej snad už šálí zrak, věnoval se tedy dál zápiskům vědce.

Extrakt z listů má nazelenalou barvu a ve tmě slabě světélkuje... Zahleděl se na zkumavku a zkontroloval zápisky. Pokus s Lesním dotekem byl určitě poslední z vědcových experimentů. Požití tří kapek extraktu... Následující stránky byly popsané nečitelným písmem a pokreslené obrázky, které nedokázal interpretovat. Draci prohánějící se po papíře tak živým způsobem, až z toho přecházel mráz po zádech, záhadné bytosti, které k němu promlouvaly, bohužel však nebyl schopný rozluštit jediné slovo, ač zápisky byly v běžné elfštině. Poslední věta však byla zase čitelná: "Požívání Lesního doteku je obohacující a pomáhá pochopit nové souvislosti, které zásadním způsobem mění můj dosavadní výzkum zdejšího rostlinstva."

Lesní dotek, deviantart.com

Zadíval se znovu na zkumavku se záhadnou tekutinou a zlehka se dotknul černých listů, rostlina se zachvěla a on opět ucítil záhadné mrazení v konečcích prstů. Jemně přejel po modrém kvítku špičkou prstu a odlil z vaku trochu vody do jedné z připravených zkumavek, přikapal tři kapky extraktu z Lesního doteku, promíchal jej, zavřel oči a celý obsah zkumavky najednou vypil. Cítil nepatrnou vůni, lehký odér jarního lesa, který provoněl celý pokoj. Místnost se najednou zalila zvláštním temně zeleným světlem, které prostupovalo nábytek, knihy, podlahu i samotného Sinaie. Dotknul se desky stolu, linky dřeva se pod špičkou jeho prstu zavlnily a vytvořily kolem něj tmavohnědou spirálu, která se zvolna rozplynula, když prst zase zvednul. Nevěřícně hleděl střídavě na dřevo a na svůj prst. Dotknul se květiny a ta se k němu otočila. Už konečně vidíš? Slyšel v mysli něžný hlas drobné rostlinky. Co by měl vidět? Slyšel příběhy o druidech, kteří rozmlouvali s rostlinami, nikdo se však nezmiňoval o ničem takovém. Druidové z příběhů uměli přimět rostliny, aby rostly, dokázali poznat jejich trápení a ulevit jim, vycítili přítomnost zvířat, ale tohle?

Chci, abys viděl mě. Abys mě poznal. Zadíval se na rostlinu. Pozná ji, kdykoliv ji znova uvidí, ty černé listy a květy barvy půlnoční modři... Ale ne takhle! Byl překvapen, jak silně se rostlina rozkřičela jeho myslí. Najednou cítil, jak jej k sobě stahuje, jak opouští svoje tělo a rozplývá se. Vědomí rostliny splynulo s jeho vědomím, cítil všechny její myšlenky, její strádání a smutek... Radost z vody, kterou jí věnoval. A bolestnou touhu po slunečních paprscích. Nakonec jej pustila zpět, vyletěl stonkem přes okvětní plátky, postupně stáhnul jednotlivé paprsky své mysli a vydal se ven ke starému dubu. Poklonil se před ním a dotknul se prastarého dřeva. Ten dotek pálil. Dub se k němu otočil. Ach, to jsi zase ty. Kývnul hlavou a pokusil se promluvit.

"Co se..."

Dub přerušil tok jeho myšlenek. Co se tady stalo? Povím ti to. Žili jsme tu. Pak přišla ona, Enedai. Stále jsme tu žili. Pak přišel on, Poutník. Měli spolu nějaký spor. Cítili jsme boje, ach tak zlé, jak jen boje dvou kouzelníků můžou být. Ji pak někam schoval a nám ukradl život. Nechal nám jenom to málo, co neobjevil.

"Ale co..."

Elfy a zvířata to zasáhlo ještě víc, protože na nich poznal, že ji chtějí zpět a bojovali by za ni. Zbyly z nich jenom myšlenky, jejich těla se proměnila v energii, kterou ukradl. Kdykoliv na něj někdo pomyslel, zmizel. Smutný, smutný příběh, přesmutný svět...

Hluboký hlas stromu rozechvíval jeho mysl jako teskné tóny cella. Cítil moudrost věků a věděl, že kdyby se pokusil stromu jakkoliv ublížit, rozdrtil by ho jediným švihnutím větve.

Obchází lesy. Nerozumí zvířatům, rostlinám ani elfům. Jenom proto stále ještě trochu žijeme. Kdyby věděl, co my víme, zbyl by z nás jenom popel a prach. Popel a prach! Obchází les a s ním i ta jeho protivná kouzla. Jak rádi bychom ho roztrhali na kusy, kdyby nebylo té zdi! Obchází tu, stále cítím jeho myší zápach, jeho zlomyslný, samolibý smích. Je to zlo, esence všeho zla. Ó, jak já bych si přál jeho smrt, jak moc chci vidět slunce, slyšet zpěv ptáků a smích elfů!

Sinai cítil ohromnou vlnu vzteku a smutku stromu a snažil se jej uklidnit. Přitisknul dlaň na jeho kůru, nedbal žhavého doteku a tiše k němu promlouval.

Pravda. Nikomu tím nepomůžu a musím si šetřit ty poslední zbytky síly, které mám. On obchází lesy, prozpěvuje si, píská, usmívá se a hledá, co by ještě ukradl a čí mysl by mohl znásilnit a podrobit. Vskutku podivné, že jste se ještě nepotkali. Svobodná mysl a energie jej přitahují jako popadané ovoce vosy. Enedai drží kdesi v horách pod nějakým hrozným kouzlem. Na západě má být prý skála s jeskyní těsně pod vrcholem, odkud se line všechno zlo, aby zakrylo skomírající světlo. A teď mě nech spát, mám ještě spoustu nočních můr, které si musím užít v tomhle hrozném spánku. Tu malou rostlinku si sebou vezmi, může se ti ještě hodit.

Strom se odmlčel a Sinai usednul zády k jeho kmenu. Slyšel, jak ho volají i ostatní stromy, byl však příliš vyčerpaný na to, aby zvládnul další rozhovor. Překvapilo ho, jaké měl štěstí, že se doposud nesetkal s Poutníkem, takové setkání by se mu jistě stalo osudným. Vrátil se do vědcova příbytku, pohladil drobné lístky Lesního doteku, zašeptal do ticha několik ochranných zaklínadel a ulehnul do měkké postele, kde téměř okamžitě usnul.