Šváb a drak

Po delší pauze v mém psaní si teď můžete užít mou povídku Šváb a drak. Dílko je to zábavné a dobře to dopadne. To abych aspoň trochu vykradla Cimrmany...

Nad smetištěm se vznášel pronikavý zápach shnilé zeleniny a zkaženého masa. V hromadě starých hadrů si udělalo několik potkanů hnízdo a na celou horu odpadků se snášel šedivý soumrak. Stíny rozlámaných židlí se děsivě kroutily a prodlužovaly, až docela zmizely. Na horu odpadků dopadla těžká duchna noci. Tma zakryla bezútěšně nekonečné pohoří zbytečnosti a marnosti a vyhnala několik posledních holubů.

Kdesi v tom poli smradu chtěl jeden z mnoha potkanů získat trochu štěstí, vyšplhal na pyramidu ze starého nábytku a snažil se urvat kus čalounění z rozlomeného gauče. Bylo by se mu to povedlo, kdyby se ztrouchnivělá noha gauče nezlomila a celá pyramida se nesesunula. Těžká deska jídelního stolu se zakousla do počítače, který se okamžitě rozletěl na kusy. Větrák se zamotal do vybledlé sukně, na jejíž látce byly ještě stále ještě patrné obrysy květin. Pevný disk se konečně rozpadl na kusy a od jeho lesklých ploten se odrazilo několik uvolněných součástek.

A uprostřed všeho toho chaosu se po dlouhém spánku probudil šváb. Snad ho z dřímoty probral nenadálý hluk nebo fakt, že jeho končetiny už nebyly pevně spojeny s mechově zelenou deskou. Byl konečně volný. Protáhl se a uskočil letící cívce nití. Bázlivě se připlížil k zrcadlové ploše plotny a opatrně se jí dotknul. V ní zrcadlící se měsíc jej netečně sledoval. Šváb zvedl tykadla a zaklepal na chladný kov. Odpovědí mu bylo jenom slabé cinknutí.

Zkroušeně se odplazil a snažil se zoufale zachytit čehokoliv, co by mu připomínalo jeho starý domov. Ale pokaždé, když si myslel, že našel místo k odpočinku, dostihla jej krutá realita. V lepším případě se před ním jeho vysněný domov rozpadl. V tom horším byl vyhnán potkany s rudě zářícíma očima. Čím déle šel, tím více propadal šedivé beznaději, že džunglí odpadků bude bloudit celé roky, než přijde o všechny končetiny nebo jej sežerou hladová zvířata.

Ze tmy ho pozorovaly děsivé oči vycpané kočky. Protáhl se mezi plechovkami a rozhodl se strávit noc v polorozpadlé krabici na boty. Ulehl na starou účtenku a složil pod sebe všech svých šestadvacet končetin. V tom okamžiku se ze tmy ozvalo zaprskání a švihnutí dlouhého ocasu. Na nic nečekal a utíkal pryč, co mu nohy stačily.

Zase se prodíral odpadky. Naděje ho s postupující nocí opouštěla.

Měsíční paprsky měnily celé smetiště v mnohem děsivější místo. Děravé boty se na něj zle šklebily. Utrhané nohy rozbitých panenek se nořily do hnijících jablek. Roztřásl se strachem a beznadějí. Nikdy nenajde domov. Už nikdy neuvidí záření diod, už nikdy neuslyší tiché vrčení větráku. Nikdy. Shnije tu sám. S jablky a okurkami.

Nohy mu vypovídaly poslušnost. Motal se mezi zvlhlými papíry, až vyčerpaně ulehl na desky poničené knihy. Dal by se do pláče, kdyby to bylo něco, co švábi dělají. Takhle jenom padal do šedivé propasti deprese a měsíční paprsky se odrážely od jeho kovových končetin.

Jeho pozornost upoutalo zašustění stránek opodál ležící knihy. Zvedl tykadlo a zahleděl se na zažloutlé stránky. Pomalu se zavlnily v nočním vánku a šváb měl na chvíli pocit, že mezi nimi zahlédl blanité křídlo. Umírám, napadlo ho. Za okamžik stál na knize drak. Nebyl velký, ale švábovi připadal obrovský. Protáhl se jako kočka a roztáhl svá ohromná křídla. Zahleděl se na švába.

"A ty jsi z které legendy?"

"Z legendy... Z legendy o rozbitém počítači," povzdechl si šváb.

"Tu neznám. Lidé vyhazují spoustu věcí..." odmlčel se drak. Jeho šupiny se v měsíčním světle modře a stříbřitě leskly.

"Poletím. Přeji hodně štěstí," loučil se drak.

"Neodcházej, vezmi mě s sebou, prosím!"

Drak se na švába nevěřícně zadíval. Švábovi se zdálo, že počítá jeho končetiny a propaluje pohledem nápis na jeho zádech. Ta chvíle mu připadala nekonečná.

"Jak? Já jsem bytost z nitek světla a éteru a ty... Ty jsi z křemíku a plastu. Jak tě moje křídla mají nést?"

Šváb nešťastně položil hlavu na desku staré knihy. Zadíval se zoufale na draka a smutně se usmál.

"Šťastnou cestu, draku..." povzdechl si a otočil se, aby ho neviděl odlétat. Chtěl se schovat mezi knihy, když vtom ho zastavil drakův zvonivý hlas.

"Počkej! Možná když ty dáš mému tělu trochu svojí pevnosti, moje křídla tě unesou. Vyzkoušejme to zaklínadlo na tvém hřbetě."

Drak se zadíval na zlatý nápis na švábově těle a silným hlasem zavolal: "Infineon! SLD 9630! TT TPM!"

Zvedl se vítr. Vynesl do vzduchu několik popsaných papírů a vyrušil potkany z hodování na staré šunce. Šváb se lekl jejich šramotu a schoval se za draka. Rychle vylezl na jeho šupinatý hřbet a to, že se něco změnilo, postřehli oba až ve chvíli, kdy se vznesli nad smetiště.

A tak spolu létají šváb a drak...