Sayonara | Leonessa, část 1 - Smrt v patách a v dýmce bylinky

Po dlouhé době jsem si zase udělala chvilku na psaní, tentokrát legendy k jedné z mých WoW postav - kněžce Leonesse. A aby toho nebylo málo, nechala jsem tam mihnout se i svého asasina Nefriese a mága Inachise. Enjoy and make love, not Warcraft!

---

Chrám byl tichý a sotva znatelně dýchal chladným vzduchem. Na oltáři ležela rakev a v ní šedovlasý elf. Nebyl starý, to dlouhá nemoc se prohnala jeho vlasy a zbrázdila jeho tvář. Teď však necítil bolest, jeho duše byla na cestě do zemí neumírajících a ztrápenou tvář zdobil blažený úsměv. To proto, že umíral s pohledem upřeným na svou milovanou dceru.

Leonessa seděla opodál a bez hnutí sledovala rakev svého otce. Smutné zelené oči elfky byly zrudlé pláčem. Rukou si prohrábla zacuchané černé vlasy a popotáhla. Zase ji dostihla smrt a navždy odešel další z jejich blízkých. Zvedla se, pohladila tvář svého mrtvého otce a opustila chrám. V klášteře, kde se svým otcem bydlela, si vzala jenom pár zlatých mincí, rychle se opláchla a zamířila do Arcanie, klubu s pochybnou pověstí. Tiše se pohybovala spoře osvětlenými uličkami, až konečně dorazila na jediné místo, po kterém v tom okamžiku toužila. Otevřela oprýskané dveře a opatrně sestoupila po rozbitých schodech. Dotkla se těžkých dubových dveří a zaklepala. Nikdo neodpovídal, zevnitř  k ní však doléhal smích a tlumené rozhovory. Konečně se otevřelo malé okénko a elf s bledou tváří ji vpustil dovnitř.

"Vítej, princezno z chrámu," pozdravil ji.

"Tu princeznu si dnes prosím ušetři. Nemám náladu na vtipkování."

"Chápu. Pojď dál," pokynul jí.

Na podlaze se válel šedavý dým a celá místnost byla osvětlená jenom několika magickými fialovými svíčkami. Kráčela po huňatém koberci a míjela řadu těžkých fialových závěsů. Nakonec se zastavila u jednoho z nich a opatrně jej odhrnula. Elf, který ležel na zemi, otevřel líně jedno oko a chvíli ji sledoval.

"Lea?" zeptal se tichým chraplavým hlasem.

"Hm..."

"Tebe jsem dlouho neviděl," podal jí misku s datlemi plněnými tmavou hmotou.

Leonessa se beze slova posadila k elfovi a vzala si několik kousků nabízeného ovoce. Po jazyku se jí rozlila příjemně nasládlá chuť datlí. Podívala se na elfa ukusujíc ovoce.

"Nefri, myslíš si, že každý, na kom mi začne záležet, musí umřít?"

"Jednou určitě..." odpověděl a zadíval se do prázdna.

"Mohl žít ještě tisíc let..." zašeptala.

"To určitě není tebou. Vždyť já pořád ještě žiju, a jestli mě něco zabije, rozhodně to nebude tvoje přítomnost. I když..." zadíval se do jejích očí. Leonessa se hořce usmála a ulehla na jeho klín. Nefries jí odhrnul z čela pramen vlasů a podal jí další datli. Zavřela oči. Cítila, jak její končetiny těžknou.

"S čím to máš?" zeptala se a pokynula hlavou směrem k misce datlí.

"Se salpi. Prý nasbírané za posledního úplňku."

"Hmm, jsou dobré. Silné," protáhla se a odhodila košili, která ji nesmírně tížila. Její drobné tělo v tlumeném světle bíle zářilo. Elf se na ni se zalíbením díval a konečky prstů hladil její drobná ňadra.

Leonessa však v tu chvíli byla tisíce mil daleko a doteky štíhlých prstů vnímala jako vzdálenou tichou hudbu. Její mysl se toulala vesmírem a nechala se laskat konejšivými vlákny neviditelné energie, které k ní proudily ze všech stran. Zahlazovaly rány, které zbyly v její duši po odchodu jejího otce, matky i obou bratrů. Alespoň na chvíli mohla zapomenout a nechat se unášet silou kouzelných bobulí salpi.

Nefries se usmíval při pohledu na její klidný obličej. V tu chvíli se sotva znatelně rozhrnul závěs a bledý elf v tmavé róbě, majitel klubu Arcania, postavil na koberec dýmku, uklonil se a zase tiše odešel. Nefries přivoněl k bylinné směsi v dýmce a usmál se. Opatrně, aby nevyrušil elfku ležící na jeho klíně, potáhl. Poznal výraznou chuť šalvěje, listů salpi a kornisy, vzácného bodláku s krvavě rudými květy. Vypustil z úst proužek dýmu a sledoval, jak se pomalu vznáší ke stropu. Leonessa se na jeho klíně zavrtěla a natáhla k němu ruku. Sklonil se k ní a políbil ji na rty. Usmála se a naklonila se k dýmce. Přičichla si a uznale pokývala hlavou. Protáhla se a opřela se zády o huňatý koberec přitlučený na zdi. Zadívala se na svého společníka.

"Máš nějaký zajímavý kšeft, že pokuřuješ kornisu?"

"Před tebou se nedá nic utajit, co?" zeptal se a v duchu proklel pověst byliny. Mezi léčiteli bylo známo, že kornisa je bylina vojáků, nájemných vrahů a akrobatů, protože po pěti hodinách od požití několikanásobně zlepšuje smysly. A Leonessa, navzdory svému tvrzení, že nosí smrt, byla léčitelka.

"Nedá," usmála se.

"Mám," odpověděl stručně. Leonessa se na víc neptala, jenom pokývala hlavou.

Elf dokouřil, rozloučil se s Leonessou a zvedl se k odchodu. Chvíli koukala do prázdna a potom zazvonila na malý zvonek, aby zavolala bledého elfa.

"Nějaké přání?" zeptal se a snažil se nezírat příliš nápadně na její hrudník.

"Nevím co, můžeš mě překvapit? Nechce se mi nic vybírat."

"Udělám, co budu moci," usmál se a odešel.

Za několik okamžiků přišel s dýmkou a džbánkem pití, které vonělo zázvorem a skořicí. Leonessa přivoněla ke směsi bylin i nápoji a hned se zhluboka napila.

Otevřela oči a koukala do očí cizímu elfovi.

"Ruším?" zeptal se a i ve slabém světle magických svíček bylo vidět, jak jeho obličej zrudl.

"Jo. Ne. Asi ne. Co potřebuješ? Vědět, jak vypadají prsa?"

"Omlouvám se, všude je plno. Já... Přijdu jindy," vykoktal a byl by odešel, kdyby se nezamotal do dlouhého závěsu a neupadl na zem. Leonessa vyprskla smíchy.

"Počkej, nemusíš odcházet. Můžu se obléct."

"Ne, to nemusíš, já... To nevadí."

"To věřím, že ti to nevadí," zasmála se lehce omámená elfka a ledabyle si oblékla košili. Neznámý elf přisedl a podal jí ruku.

"Jsem Inachis. Majitel Arcanie je můj přítel."

"Lea. A ty jsi nějaká ztracená existence, voják, nájemný vrah nebo student magie, co potřebuje zalévat vědomosti?"

"Asi nejspíš to poslední," odpověděl a zatoulal se pohledem k stříbrným nitkám fialkové košile, která možná až příliš přesně kopírovala křivky těla své nositelky. Lea se usmála, zhluboka se napila a podala džbánek s pitím svému společníkovi. Mladý mág se napil, nepřestával ji však sledovat. Ona se smála, opojená kouzelnými bylinkami, a na několik hodin mohla na všechno zapomenout.

Probudila se až pozdě odpoledne. Otevřela oči a zarazila se, protože pokoj, kde se nacházela, nepoznávala. Na neznámém stole ležela hromada neznámých knih a ještě méně známé zařízení, které se samo pohybovalo. Na neznámé polici stála zcela neznámá soška vlka. Z neznámého okna viděla do neznámé zahrady. A aby toho nebylo málo, kolem jejího pasu ležela neznámá ruka. Najednou se jí však vybavila celá noc strávená ve společnosti nesmělého studenta magie, příjemný rozhovor, procházka probouzejícím se městem ještě v opojení bylin a alkoholu i přelézání zdi Akademie. Opatrně odsunula mágovu ruku, rychle se oblékla a potichu vyklouzla ze studentského pokoje.