Melisandrae, část 3 - Brothers in wings

Pěkný den vinšuji!

Přiznám se, že tenhle díl vyprávění o Melisandrae jsem napsala společně s tím předchozím, protože jsem si však všimla, že mnoho z vás delší texty těžce nese, raději jsem ho rozdělila. Takže pokud jste se na další díl těšili a nemohli jste samou nedočkavostí dospat, pak vězte, že vaše utrpení jest u konce. Kdo navíc uhodne písničku, kterou jsem se nechala inspirovat při vymýšlení názvu kapitoly, získává článek speciálně pro sebe, a když budu zvlášť v dobrém rozmaru, můžu se nechat inspirovat jeho myšlenkou.

A ano, přiznávám se, že pro zdejší svět zneužívám WoW...

"Zdravím, krásná neznámá. Co tě přivádí na tak nezajímavé místo, jako jsou moje růžová křoviska?" zeptal se a pohledem těkal z její tváře na róbu, která byla podle nejnovější elfí módy patřičně zajímavá.

"Já... Jenom se učím," zakoktala a začervenala se.

"Aha, a nechceš si to učení zpříjemnit? Bylinek mám dost, jenom to ubalit," nabídl jí a posunul se, aby si Melisa mohla přisednout. Většinou se kontaktu s ostatními vyhýbala, a tak nebyla zvyklá odmítat nabízené laskavosti. Váhavě přisedla a sledovala, jak elf balí směs zelených a bílých bylinek do nepříliš vzhledné cigarety.

"Jmenuji se Melisandrae," řekla po chvíli, když jí připadalo, že příliš dlouho mlčí. Elf se jí zadíval do očí a natáhl k ní pravici.

"Tarris," odpověděl a stiskl její ruku.

Po chvíli se mu konečně podařilo ubalit obě cigarety. Jednu z nich podal Melise a lusknutím prstu obě zapálil. Elfka potáhla a zakuckala se. Tarris se usmál a poplácal ji po zádech. Labužnicky natáhl kouř a vyfoukl malé kolečko. Chvíli v tichu kouřili a sledovali stromy ve větru. Elf típl cigaretu do vlhké hlíny a zadíval se na Melisu.

"Je krásný den. Byla by škoda ho prosedět. Poběž," pobídl ji a zmizel mezi stromy.

Melisandrae neměla sílu odporovat. Bylo to tak neobvyklé, že ani nemohla. Zvedla se a pustila se za elfem. Její modrá róba za ní vlála a kožené mokasíny zanechávaly v hlíně mělké otisky. Tarris zpomalil, aby ho mohla doběhnout, pak ji vzal za ruku a opět uháněl s větrem o závod.

"Ani... Ani jsem netušila, že... Že je tady řeka," vydechla v předklonu, když zastavili. Tarris se na ni zazubil a přikývl.

"Je. A já mám loď!" prohlásil hrdě.

Melisa se na něj užasle podívala.

Tarris ji vzal za ruku a dovedl ji až k písčině, kde na něj čekala úzká dlouhá loďka s pádlem.

"To je Dela'Lucia," pronesl a odtlačil loď do vody.

"Nasedej," pobídl ji a usadil se na místo kormidelníka.

Melisandrae neměla odvahu neuposlechnout. Bylo to příliš nečekané na to, aby byla schopna vymyslet důvod, proč by neměla poslechnout. Tarris bez námahy pádloval a vykládal o kraji, který se před nimi měnil. Melisa byla u vytržení, uvědomila si, že spoustu věcí nikdy neviděla. Po nějaké době zakotvili u malé jeskyně, Tarris vystoupil a podržel loďku, aby elfka nespadla do vody.

"Něco ti ukážu," otočil se k jeskyni, z které dýchal vlhký chlad. Melisa se otřásla a poprvé se na něj podezíravě podívala.

"Co tam je?" zeptala se nedůvěřivě.

"Neboj se, uvidíš. Skoro nikdo o tomhle místě neví."

Váhavě vkročila za Tarrisem do vlhké jeskyně. Chvíli jí trvalo, než si zvykla na šero. Elf vykouzlil malou kouli bílého světla, která tlumeným světlem ozařovala kouzelný svět, v němž se ocitli. Od stropu jeskyně se táhly kamenné závoje a na několika místech se spojovaly se zemí. Opatrně prošli kolem nich a ocitli se v ohromném prostoru. Ze země rostly mohutné mléčně bílé sloupy lemované tenkými stužkami kamene. Z krápníků visících ze stropu kapala voda, jejíž šepot se rozléhal jeskyní. V dáli stály nehybné sochy mytických bytostí, které jako by neznámý umělec zachytil v pohybu.

"To je nádhera..." hlesla Melisa. Tarris se opět jenom záhadně zasmál a zasněně se zahleděl na strop, kde se bělala záplava bělavých krápníků připomínajících ptáky v letu.

Beze slova vyšli z jeskyně. Melisa chtěla něco říct, ale všechny věty, které ji napadaly, jí v porovnání s tou nádherou připadaly zoufale ubohé. Tak mlčeli. Usedli do lodi a Tarris začal balit nové cigarety. Melisa už ani nechtěla protestovat. Jenom sledovala elfa při práci. Dlouhou chvíli beze slova kouřili a sledovali plynoucí vodu.

Když se vrátili na místo, kde Tarris svou loďku kotvil, už se připozdívalo. Elfovy oči se vtom náhle rozzářily a popadl Melisu za ruku.

"To musíš vidět," utrousil v běhu a elfce nezbývalo nic jiného než ho následovat.

Běželi až k osamělé hoře na pobřeží. Melisa sotva popadala dech, ale elf nevypadal vůbec unaveně. Mrknul na ni a táhl ji za ruku dál, až na samý vrcholek hory. Konečně se ocitli nahoře. Pod nimi bouřil oceán, nad kterým zapadalo krvavé slunce. V temných lesích se probouzely šelmy, které přes den spaly. Teď nastal jejich okamžik a podvečerem se tu a tam ozvalo temné zavrčení.

Tarris si zálibně prohlížel krajinu pod sebou a přemýšlel, která místa by jí mohl ještě ukázat. V okolí bylo tolik zajímavých míst a jemu se zdálo, že Melisandrae strávila celý život zavřená v nějakém chrámu. Najednou ho však vytrhla z přemýšlení.

"Musím se vrátit," vykřikla.

"Proč?" udiveně se na ni podíval a zvedl obočí.

"Prostě musím," odpověděla zoufale a smutně se na něj zadívala.

"Ale teď už se stejně nestihneme vrátit do města."

"A kde budeme spát?"

"Chceš přespat u mě?" zeptal se a povzbudivě se na ni usmál.

Melisandrae byla zoufalá, ale bylo jí jasné, že nemůže dělat nic jiného. Mlčky následovala elfa. Příjemně ji překvapilo, že jeho domek nebyl daleko. Malá dřevěná stavba schovaná v lese je vřele přivítala. Jakmile Tarris vstoupil do pokoje, v krbu zaplápolal jasný oheň a na kamnech se začala hřát voda na čaj. Elfka si zatím prohlížela obrazy na stěnách.

"Ty jsou z cest," trhla sebou, když se za ní ozval Tarrisův hlas.

"Cestuješ?"

"Co to jde," zazubil se a odběhl do malé kuchyňky.

Zadívala se na loď naklánějící se ve větru. Vítr se opíral do bělostných plachet a napínal stěžně. Melisa téměř slyšela, jak namáhané dřevo pod nápory větru zoufale úpí.

"Severní pobřeží," ozvalo se za ní. Otočila se a usmála. Tarrisův domek ji přijal nebývale vřele, připadala si, jako by tu už někdy byla.

Povečeřeli a Tarris přitom vyprávěl o svých cestách. Melisa se několikrát přistihla, že zapomněla jíst, i když měla ukrutný hlad. Zasněně se usmívala, když vyprávěl o tajemstvích Severozemě, a téměř se chvěla, když se dostal k Šedoměsíčnímu údolí. Zamrzelo ji, že nikdy necestovala. Tarris ale vyprávěl tak poutavě, že měla pocit, jako by na cestách byla s ním.

Povídali si celé hodiny. Melisa ani nepostřehla, jak je unavená, jen přivírala oči a nechávala se unášet vlastní představivostí, která ji pod Tarrisovým vedením zanesla na spoustu tajemných míst. Usmál se a elfka se pokusila jeho úsměv napodobit, což ho pobavilo.

"Půjdeme spát, ne?" zeptal se a pokynul k prostorné posteli, která zabírala značnou část pokoje.

"Oba?" zeptala se zmateně. Tarris se zazubil.

"Neboj se, žádné úmysly v tom nejsou. Leda kdybys chtěla," mrknul na ni a zasmál se. Jeho dobrá nálada byla nakažlivá. Melisa mu oplatila úsměv a oba elfové se uložili ke spánku.

Elfka spala neklidně. Převalovala se a neustále myslela na zapomenutý lék. Pořád nenápadně kontrolovala svoje ruce, když se však nic podezřelého nedělo, po nějaké chvíli přeci jen usnula. Probudily ji až polední paprsky. Tarris už byl vzhůru a nějakou dobu ji pozoroval z křesla pod oknem. Když otevřela oči a podívala se na něj, usmál se a pozdravil. Nejprve zkontrolovala paže, a když shledala, že jsou v pořádku, odpověděla mu na pozdrav.

"Jak ses vyspala?"

"Skvěle," zalhala a neklidně se ošila.

"Mimochodem, nemohl jsem si nevšimnout tvých nádherných šupin, když jsi spala."

Melisandrae zbledla. Beze slova sebrala svoje šaty a vyrazila ven. Třásla se. Nevěděla, kde je. Netušila, jak se dostane domů. Nebyla si jistá, jestli by se neměla zbavit všech, kteří o jejím hrozném tajemství věděli. Svezla se do trávy u paty ořechu a rozplakala se. Tarris stál bezradně opodál a nevěděl, co si s plačící elfkou počít.

"Co se stalo? Vždyť to byl kompliment," rozhodil rukama a poklekl k ní. Melisa popotáhla.

"Dělej si legraci z někoho jiného," odsekla a otočila se, aby na ni neviděl. Tarris byl upřímně zmatený.

"Legraci?"

"Jsem... Jsem zrůda, tak jsi to viděl a teď na to můžeš rychle zapomenout."

"Zrůda?" Tarrisovo zmatení bylo čím dál větší.

Melisa vzlykala v trávě plné rosy a Tarris přemýšlel, čím ji utěšit. Věděl, jak ostatní zapálit, to ano, když však přišlo na jiné druhy magie, byl poněkud bezradný.

"Vždyť všichni Drake'rei ti musí dokola opakovat, jak jsi krásná..."

Elfka si otřela zaslzené oči a opatrně se otočila. Teď byla zase zmatená ona.

"Dra... Drake'rei? To je nějaký spolek mrzáků?"

Tarrisovi pomalu všechno došlo a zvonivě se zasmál. Usedl k elfce a všechno jí v klidu vypověděl. Prozradil jí, kdo jsou Dračí děti - Drake'rei, že se jedná o elfy-draky, kteří se umí proměňovat a létat, kdy se jim zachce, vyprávěl jí o jejich historii a pronásledování všemi rasami světa, kvůli kterému většina Drake'rei po dlouhém mučení zemřela. Melisandrae ho poslouchala s otevřenou pusou a chvílemi zapomínala dýchat.

"Jak je možné, že toho tolik víš?"

"Nejsi sama," zasmál se a vrátil se, aby nechal Melisanrae samotnou se svými myšlenkami.

O několik měsíců později seděli na témže místě a loupali spadané ořechy. Tarris chvíli bojoval s jednou zvlášť odolnou skořápkou, po chvíli ji odhodil a otočil se k elfce.

"Tohle mě nebaví, poleť se mnou někam."

V mžiku ze sebe strhl oblečení, odrazil se a proměnil se ve stříbrného draka. Melisa na nic nečekala a vyběhla za ním. Roztáhla krvavě rudá křídla a nechala se nést proudem vzduchu. Tarris se ohlédl, spatřil za sebou červenočernou skvrnu a zrychlil. Závod totiž právě začal.