Legenda o Draku a Zajíci

Tato povídka je inspirována starou japonskou legendou o Zajíci na Měsíci...

Věčnost je krutá. Bez začátku a bez konce. Na tu malou zemi se díval rád. Několik nepatrných ostrovů v oceánu, které vypadaly jako slzy samotných bohů. Noc co noc bloudil oblohou, shlížel na svět pod sebou, stejně ale pokaždé zakotvil pohledem v té malé ostrovní zemičce. Fascinovaly jej zpěvy a básně, které doléhaly k jeho uším, miloval vůni sakurových květů a kdykoliv k němu některý z jeho větrných bratří zanesl jejich narůžovělé lístky, jeho srdce poskočilo radostí. Připomínaly mu nádherný rok, který strávil na zemi v lidské podobě. On. Dorago, který vždy tvrdil, že lidi nemůže vystát. Jednoho dne se vsadil o samotný Měsíc, že mezi nimi bude rok žít. Vyhrál. Jeho průvodkyně, kterou si zamiloval, skončila však ve vlnách zuřícího oceánu a Dorago se vrátil na oblohu. Už jej nesmrtelnost netěšila, každá noc pro něj byla utrpením, kdy čekal na spásný úsvit. Každou noc naslouchal, jestli k jeho uším nedopluje její zpěv, avšak vše, co slyšel, byl potměšilý smích oceánu. I když... Možná by se mohl na chvíli podívat na zem. Jen na malý okamžik, zase se procházet po kraji a cítit pod nohama vlhkou hlínu...

Mávnul šupinatými křídly do chladné noci a klesnul níž. Z komínů stoupal klidně dým, celá země spala spánkem nevinných. Potichu přistál a složil křídla. Začal si vzpomínat na staré zaklínadlo, které mu mělo zajistit lidskou podobu...

"Shunkan o matte, taiyó mite. Watashi wa chódo aisuru, utsukushii yósei!"

Do tmavé noci zablesklo jasné stříbrné světlo a Doragova křídla padla na zem, rozpadla se v bělostný prach a vítr je s tichým smíchem rozfoukal po údolí. Dorago zůstal stát na kopci, v prostém šatu, černočerné vlasy svázané do uzlu, pohled upřený k malé vesničce... Pomalu si začínal uvědomovat svoje nohy, bosé prsty zabořil do měkké hlíny a zhluboka se nadechl vlahého nočního vzduchu. Najednou si připadal sám, osamělejší než když létal oblohou. Zatoužil po společnosti. Zavřel oči a sevřel dračí amulet. Ostré hroty se zaryly do Doragovy bílé dlaně a mezi sakurami se objevil klavír. Usedl na dřevěnou stoličku a pohladil černobílé klávesy. Zavřel oči a jeho prsty se roztančily po klávesnici.

www.youtube.com/watch

Údolím se nesla krásná melancholická melodie a vkrádala se do snů spících. Dorago si ani nevšiml, že se k němu z lesa připlížila tři zvířata. Slabé zapraskání větvičky jej probralo ze zamyšlení, prohlédl si své publikum. Veliký stříbrný vlk s šedýma očima, bílá liška s mazaným pohledem a malý šedý zajíc.

Vlk postoupil k Doragovi a promluvil.

"Vítejte u nás, vzácný pane. Mé jméno je Ookami, má drahá přítelkyně se jmenuje Kitsune a náš malý kamarád je Usagi."

"Děkuji za uvítání, přátelé. Jmenuji se Dorago, nechtěl jsem rušit váš pokoj."

"Vaše hudba je nádherná, pane Dorago. Dovolte nám, abychom vás pohostili v našem lese."

S těmito slovy se vlk Ookami otočil a zmizel v lese, jeho společníci jej následovali. Dorago usedl na zem a rozdělal malý oheň. Sledoval plameny lačně olizující černé dřevo, tančily, jako kdyby ještě slyšely píseň, kterou před chvílí hrál. Ohnivé jazyky se odrážely v očích vlka i lišky, kteří Doragovi přinesli každý po jedné kropenaté slípce. Poděkoval a usmál se na ně. Usedli k ohni a spolu s Doragem hleděli do plamenů. Po chvíli k ohni bázlivě přihopkal zajíc. Sklopil smutně uši a promluvil.

"Omlouvám se, vzácný pane. Nemohl jsem v lese nalézt pokrmu, kterým bych vás mohl uctít. Je to pro mne velká hanba. Prosím, přijměte alespoň mé tělo, snad pro vás bude dostatečným pohoštěním!"

S těmito slovy se Usagi vrhl do plamenů. Oheň zapraskal a okamžitě pohltil drobné zaječí tělo. Dorago beze slova sledoval ohniště. Vstal, kývnutím hlavy poděkoval vlkovi a lišce za pohostinnost a proměnil se zpět v majestátního draka. Uchopil něžně zaječí duši do ohromné tlapy a jediným mávnutím křídel se vznesl na oblohu. Doletěl k Měsíci a rozevřel šupinaté pařáty, zaječí duch vyskočil na měsíc a vděčně se na draka podíval. Dorago několikrát obkroužil Měsíc. S radostí, se společníkem na cestě věčností...