Anděl a rytíř

Dneska jsem napsala povídku Anděl a rytíř, obrázky jsem zcizila ze serveru deviantart.com a přeji příjemné počtení...

Sluneční paprsky se jemně dotýkaly zlatých vlasů. A ony stříbrozlaté nitě ležely nehybně rozprostřeny v jasně zelené trávě, propletené mezi stébly, jen tu a tam s nimi pohnul letmý závan větru. Ležel nehybně na zelené louce, polední slunce se odráželo v jeho doširoka otevřených očích. Po obloze se prohnalo hejno vran, i ty se mihly v jeho strnulém pohledu, zavířily vzduchem, usadily se na nedaleký strom a hladově pozorovaly nehybné tělo padlého rytíře. Dívka v bílé říze sedící opodál vstala, otřela hřbetem ruky slzy a ohnala se mečem po nenasytných ptácích.

Není to spravedlivé. Konečně se stala strážným andělem, aby hlídala jeho kroky, a selhala. Pozorovala svého svěřence. Takhle ne. Takhle neměl odejít... Smutně svěsila křídla a zamračila se. Posadila se do tureckého sedu do měkké trávy, zavřela oči a pokoušela se vyprosit život pro svého rytíře. Napojila se na jemné vlnění, které proudilo kolem ní, a beze slov komunikovala s bytostmi jejího světa. Odmítnutí, kterého se jí dostalo, bylo tak silné, že ji téměř povalilo na záda, zaklonila se a jen taktak se zachytila trsů trávy, aby neupadla. S bolestí v srdci poklekla k rytíři a pohladila jej po vlasech. Vytáhla z kapsy malou lahvičku a zkoušela jej oživit sama, když se za ní ozvalo uchechtnutí. Otočila se. Přejela pohledem nově příchozího, od bot z černé kůže, přes dlouhý černý plášť až po pečlivě upravené černé vlasy na ramena. Díval se na ni pobaveně, ale zároveň i s pochopením.

"Ehm, drahá, to se ti nepovede."

"Co ty víš o léčitelství? A vůbec, nestůj tam a pomoz mi prosím, ještě ho můžeme zachránit."

"Je mrtvý, nevidíš?"

Vztekle odvrátila pohled od cizince, aby neviděl její slzy. Že je její rytíř mrtvý, věděla i bez něj. Zoufale se snažila soustředit veškerou energii do jeho srdce. Cizinec ji chvíli pozoroval, pak si k ní kleknul a vzal ji za rameno.

"Syrah, to sama nezvládneš."

"Proč ne?" zašeptala, aby nebylo slyšet, jak se její hlas třese.

"Pěkně s tebou vymetli, že?"

Mlčela. Myslela si svoje, ale neodvážila se nahlas nic říct. Obešel nehybného rytíře, dotkl se jeho hlavy a z vnitřní kapsy pláště vylovil starý ošoupaný sešit. Natáhl ruku a podal jej Syrah. Otevřela tmavomodré desky a prolistovala zažloutlými stránkami. Najednou jí bylo všechno jasné. Zvedla tázavě oči.

"Řekni mi, Samaeli, je pravda, že mu ke štěstí chybí dvacet osm dní?"

Přikývnul. Poklekla k němu a odevzdala svůj stříbrný meč, který v jeho rukou vzplanul a zbarvil se do tmavomodré barvy noční oblohy. Vzala si jej zpět a v ten okamžik se i její zlaté vlasy změnily v černočernou hřívu, křídla zmodrala a z její bělostné róby se staly jednoduché tmavomodré šaty. Srdce jí zaplavila nevýslovná radost, vzala probouzejícího se rytíře za ruku a pomohla mu vstát. Neviděl ji, zmateně se rozhlédnul kolem a zapískal. Z nedalekého lesa vyběhl černý plnokrevník, před Syrah se zastavil a znepokojeně frkal. Zvědavě očichával její dlaně. Natáhla se, aby mu pošeptala několik slov do ucha a uklidnila jej. Dívala se, jak černý kůň odnáší rytíře do dáli.

"Tentokrát tě nezklamu, Alexi..." zašeptala po větru.

Jednou za úsvitu sledovala, jak rytíř vyjíždí ze svého hradu v čele jezdecké skupiny. Pozorovala je zdáli, aby zbytečně neplašila koně, všem dodávala odvahu a sílu. Strach, ač pečlivě skrývaný, se táhnul za jízdou jako šedivá stopa. Nikým nepozorována se přesunula k rytíři, pohladila jeho koně po šíji a dotkla se Alexovy ruky, která křečovitě svírala otěže. Rytíř její dotyk cítil jako slabý vánek, který jej zbavil úzkosti a strachu, pozvedl hlavu a zamával vlajkou ve větru. Koně uvolněně zaržáli a celou jízdou se začal šířit pocit štěstí a blaženosti. Byl to přesně ten pocit, který vyhrává bitvy. Včetně té, která následovala dalšího rána a z které se všichni ve zdraví vrátili do svých domovů...

Rytíř byl rád, když mu páže pomohlo z krví potřísněné zbroje. Jakmile byl volný, na nic nečekal a vběhl do moře. Syrah zamyšleně sledovala, jak vlny postupně ukusují z jeho stop v písku, a přemýšlela, co tajemný Samael myslel osmadvacetidenní lhůtou. Seděla na pláži, kousala stéblo trávy a házela bílé oblázky do vody. Dvacet osm dní... Tolik z nich už uplynulo a Syrah stále nerozluštila Samaelovu záhadu. Několik dní a nocí tiše sledovala jeho kroky a s napětím vyhlížela onen zázrak.

Poslední večer konečně spatřila něco neobvyklého. Pohroužená do svých myšlenek a do svého světa si ani nevšimla jemného deště, který se snášel na zlatý písek, až poryv větru ji vytrhnul ze zamyšlení. S úsměvem se zadívala na duhu, očima přejela z jednoho konce na druhý, když si všimla dvou malých postaviček sedících na pláži. Po špičkách se k nim přiblížila a zaposlouchala se do jejich slov. Tušila, že by je neměla sledovat, hřál ji ale pohled na tvář rytíře a těšilo ji pomyšlení, že bez ní by byl už dávno mrtvý... Když se na ty dva vynadívala, vzdálila se a hlídala je zdálky, nechtěla na poslední chvíli něco zkazit.

S pohledem na rytíře líbajícího neznámou dívku usnula. S úsměvem na rtech. Probudilo ji až jemné zacloumání. Otevřela oči. Samael.

"Je čas," prohlásil tiše.

"Čas na co?"

"Musíš ho odvést tam, kam patří."

"Ale..." nemohla ve zmatku najít slova a jen ukazovala na pláž, kde spal rytíř s dívkou v náručí, ze spánku se na sebe usmívali.

"Nedělej si s tím starosti. Tu nevzbudíš, odešla už před hodinou... Pojď, ukážu ti, jak se to dělá."