Lyandalé, část 1 - Maminka

13. srpen 2011 | 10.24 |

blog ›

Bubnující kapky deště. Déšť vytrvale kropí krajinu, voda prosakuje do země a máčí její černé vlasy. Víčka se zachvěla. Pomalu otevírá oči. Tma. Tlumeně vykřikne, ale její hlas se daleko nedostane. Pokouší se vstát. Prudká rána do čela ji téměř omráčí, padne okamžitě zpátky na záda. Už opatrněji zkouší rukama ohmatat okolí. Drsné, neohoblované dřevo. Zalije ji pocit zlého tušení a vzteku. Najednou cítí ohromnou sílu, která se rozlévá od jejího srdce až ke konečkům prstů. Rukou v pěst udeří do dřeva nad sebou. Jednou. Podruhé. Potřetí. Začne ji zasypávat proud vlhké hlíny, avšak vztekem posílená se drápe nahoru ze všech sil. Denní světlo. Konečně! Marně se snaží očistit šaty od bláta a rozhlíží se kolem v naději, že ještě někde uvidí toho, který ji pohřbil zaživa. Zaživa! Počkat... V ten okamžik si uvědomila, že se už dlouho nenadechla. Nenávistně přivřela oči a zaklela.

Se vším, co měla, se Lorané usadila ve městě nemrtvých. Pravda, moc toho nebylo, jenom zablácené šaty, kouzelnická hůlka, nůž, náušnice a malého plyšového medvídka, kterého s ní kdosi pohřbil z nějaké kruté recese. Uměla ale docela obstojně šít, a tak ji nemrtví přijali. Ubytovala se ve skromném pokoji u jedné nemrtvé, slečny Emily, ženy, které chyběla levá ruka, byla to ale nadmíru veselá osoba a když se smála svým plechovým smíchem, všichni se po ní otáčeli. Vždycky říkala, že když nejde o život, jde o... No, o nic velkého.

Jak měsíce ubíhaly, Lorané si na nemrtvé zvykla. Vždy si je představovala jako nemyslící vraždící stroje, mnohé chvíle v jejich společnosti ji však přesvědčily o opaku. Oblíbila si dlouhé večery ve společnosti Emily a lahve vína, ta žena měla jedinečný smysl pro humor, a i když si Lorané všimla, že něco není v pořádku a začíná na nemrtvou podezřele tloustnout, Emily ji vždycky dokázala rozesmát. Občas když jí nebylo dobře, našla po probuzení na nočním stolku horkou čokoládu naservírovanou... V lebce, ale to už byl osobitý humor Emily. Toulala se po nocích venku, a tak byla Lorané v domě často sama a měla čas na jeho průzkum. Po špičkách chodila po pokojích a nakukovala do všech skříní a zásuvek, prohlížela staré zaprášené knihy a dychtivě otvírala všechny zdobené krabičky, které našla. Emily by jí sice ukázala a řekla cokoliv, takhle to ale mělo svoje speciální kouzlo objevování různých tajemství a příběhů, které Lorané uchvacovalo...

0001pt" class="MsoNormal">Po nějakém čase se Lorané v zapadlém domku za pomoci Emily narodila zdravá holčička. Dostala jméno Lyandalé a onoho plyšového medvídka, který byl s Lorané pohřbený. Na Emilino doporučení tajila existenci děvčátka před světem, a tak nikdo neměl ani nejmenší tušení, jaký poklad se v domě skrývá. Lorané však nechtěla, aby její dcera vyrůstala mezi nemrtvými, protože i když teď byla jednou z nich, nevěřila jim, a trýznilo ji pomyšlení, že ji drží zavřenou mezi čtyřmi stěnami. Emily se na její trápení nemohla koukat. Zamyšleně se podívala na Lorané a dítě v jejím náručí, beze slova ji popadla za loket a táhla ji nočním městem kamsi do neznáma.

Klopýtaly ve tmě po navlhlých kočičích hlavách, došly až na kopec za město. Ticho a tma přerušovaná jen občasným zábleskem měsíce, kterému mraky dovolily shlédnout na zem. Větrem zohýbané a zmučené stromy natahující své pokřivené větve k ženám jako nenasytné pahýly. Po zemi se válely cáry šedavé mlhy, poryv větru je občas převalil... Lorané se sevřelo hrdlo. Beze slov sledovala Emily, ta stála uprostřed jakéhosi kruhu a něco nesrozumitelně mumlala. Po několika okamžicích ji oslepil jasný záblesk, a když si její oči opět zvykly na tmu, spatřila siluetu Emily rozmlouvající s cizí ženou. A ten hlas! Její hlas byl tak příjemný... Hladil její duši jako pírko, sametovým dotykem přejížděl všechny rány v její mysli, ani si nevšimla, že na ni Emily mluví...

"Lorané! Tohle je Miarel a postará se ti o dceru. Kdykoliv sem budeš moci zajít a zavolat ji. Byla by v bezpečí."

Chvíli si prohlížela ženu, co jí zrak stačil. Byla štíhlá, vysoká... A měla křídla? Připadalo jí to trochu podezřelé, ale přeci jen usoudila, že bude lepší dceru nechat u podivné Miarel s krásným hlasem než v jednom malém pokoji se strachem, že ji někdo objeví a bude na ní dělat všelijaké pokusy... Předala Miarel spící uzlíček a políbila děvčátko na rozloučenou...

Lorané navštěvovala dceru pravidelně a dávala si pozor, aby ji nikdo nesledoval. Když se však jednou v noci vrátila ze své noční procházky, dům byl podivně tichý. Když byla Emily na toulkách, budova byla ztichlá, ale úplně jiným způsobem. Tohle ticho bylo těžké jako plátová zbroj a svíravé jako noční můra. Opatrně otevřela dveře do svého pokoje, ty se s plačtivým vrzáním pohnuly.

"Oh, Lorané, jaké to milé překvapení!" postava v dlouhém plášti se k ní otočila s líbezným úsměvem.

"Kdo..."

"Máš docela krátkou paměť. Máš mého medvídka. A moje dítě."

"Žádné dítě nemám," ucedila nenávistně. Všechno jí začalo pomalu docházet a cítila lehké brnění v konečcích prstů.

"Ovšemže nemáš. Nemrtví nemají děti."

"Chcípni!"

Lorané natáhla brnící ruce k nezvanému hostovi. Ten po ní instinktivně hodil dýku. Poslední věc, co před druhou smrtí viděla, byla postava svíjející se v agonii v plamenech...

Zpět na hlavní stranu blogu