Seriál o knížce: Na den stánkařem

Občas mám celkem šílené nápady. Jako třeba vydat knížku. Vydat knížku, pak koukat na tu hromadu a řešit potom onen nerudovský problém, kam s ní.

Shodou náhod jsem na říčanských trzích potkala manažerku trhů na Tylově náměstí - daly jsme se do řeči a tak nějak se stalo, že dnešek jsem místo s dětmi strávila u stánku. Ještě nevím, jestli mě to štve, či nikoliv, to se budu muset ještě rozhodnout, nicméně... Tady je přibližné shrnutí mých zkušeností, abyste se mohli případně poučit z mých chyb, kdybyste měli podobně skvělý nápad.

8:00 - Opatrně se vykrádám z bytu, aby mě děti neviděly. Smůla, Doriánek si všiml zavírajících se dveří a nejde utišit. To už ale stojím na chodbě a jak největší hovado rodič poslouchám za dveřmi a zvažuju, jestli se nevrátit a celou akci neodpískat.

9:30 - Kufr, byť na kolečkách, je těžký jak sviňa. Ještěže mám z neustálého mávání mečem a nošení dvojčat naposilováno, takže nadávám jen potichu. Ocitám se na Tyláku, kde se mě manažerka pokusí umístit na lavičku. Aplikuji asertivitu a dostávám stánek. Aplikuji další dávku asertivity a dostávám i židli.

9:45 - Pán z druhého knihostánku, který je neprakticky daleko od stánku mého, mi hodil propriety, které mám dětem rozdávat za kreslení. No hezky si usnadnil práci, ale mně to nevadí, aspoň budu moct rozdávat moudra o výtvarném umění a nebude taková nuda.

10:00 - Nikde nikdo. Kreslím do knížek, koukám po lidech a snažím se usmívat. Chtělo by to udělat pořádnou show, ale bohužel, mé zlé dvojče nedorazilo, jen mé introvertní já. Kde je moje zlé dvojče, když ho potřebuju?

10:30 - Všichni kupují jen samé jídlo. Seriózně zvažuji, jestli by nebylo lepší koupit si u vedlejšího stánku kedlubnu, zalézt pod stůl a tam tiše plakat nad krutým osudem.

11:00 - Podařilo se mi prodat první knížku. Možná dávám najevo své nadšení až příliš, ale to je šumák. Mám mentální energii na další hodinu úsměvů.

11:30 - Přichází kamarádka, která si chce také koupit mou knížku!

12:00 - Pořád. Všichni. Kupují. Jen to žrádlo! Navíc mi praží slunce do zad. Už dvakrát se tady stavila stará paní, že si chce něco nakreslit a dostat za to odměnu. Nevím, jak jí říct, že je to jen pro děti, ale zase tolik mě to netrápí.

12:30 - K mému stánku přichází Madison z Kalifornie. Dáváme se do řeči, prý jestli jí můžu nakreslit něco do památníku, když mi zaplatí.

Odpovídám, že jí tam klidně něco vyšvihnu i zadarmo. Takže mi nakonec věnuje jahody, vezme si můj Instagram a odchází poznávat Prahu.

13:30 - Podařilo se mi prodat třetí knížku. Nikdo nechce paragon. Upřímně doufám, že to není nějaký trik finančáku, jak ze mě vylákat pokutu. Děti si kreslí, ale knížku nechtějí. Na můj nadšený úsměv a pozdrav odpovídá zhruba polovina lidí. Někdo by vidět polovinu ignorantů, já vidím asi tak dva gramy na vahách ve prospěch toho, proč zůstat.

14:00 - Prodávám čtvrtou knížku. Počítám, kolik jich musím prodat, aby se mi zaplatil pronájem stánku, a uzavírám se sebou dohodu, že pokud jich prodám deset, jdu domů. Je mi vedro, mám hlad a potřebuju na záchod, ale nevím, kam jít. A nechce se mi nikoho ptát. Kde je to moje zlé dvojče?

14:30 - Hodná paní ze zeleninového stánku mi přinesla pytlík zeleniny - hrášky, okurku a kedlubnu. Dokonce i s nožem. Asi vypadám velmi osiřele a zoufale, znamená to tedy, že moje přetvařování nefunguje? Nicméně jídlo je super, už se mi chce odejít jen středně.

15:30 - Na otázky kolemjdoucích kolegů, jak to jde, nedokážu odpovědět s vážnou tváří a potřebnou důstojností. Přemýšlím, kolik těch otázek ještě zvládnu. Zdrhnout by se dalo, nicméně to by vyžadovalo rychlé sbalení stánku, což by se dalo klasifikovat jako pokus o útěk bez placení. Nastává tedy další kolo křečovitých úsměvů, které, byť nejsou falešné, jsou nesmírně náročné. Dělám si poznámku, že budu kupovat víc kafe u říčanských stánkařů, protože tohle je tak trochu peklíčko.

16:00 - Přichází Tomáš s dětmi, což vylepšuje mou bojovou morálku.

16:10 - Přichází Sorellina s kolegyní - mou dnešní neočtenářkou číslo pět. Sorellina konstatuje, že můj stánek vypadá hrozně. Souhlasím - kolega knihostánkař má u mě svoje výtvarné propriety, chodí si ke mně kreslit babky, které si ani nechtějí koupit knížku, chtějí jen peněženku s Tarzanem zadarmo, a moje zlé dvojče stále nedorazilo.

17:00 - Blbneme s dětmi na skákacím hradu a je mi dobře. Doriánek pronásleduje s radostným výskáním holuby.

17:30 - Odcházíme. Platím za stánek, manažerka mě zve 22. června na Den knihy, či co. Nechce se mi tam, ale Tomáš myslí, že je to dobrý nápad. No, nevím. Každopádně si to velmi dobře promyslím.

Závěrem: Pokud chcete prodávat ve stánku, tak hodně štěstí. Neprodávejte knížky mezi hromadou jídla. Dohodněte si stánek na dobrém místě. Doneste si jídlo a pití. Sežeňte si morální podporu - ideálně parťáka, co bude prodávat podobné věci jako vy. Zjistěte, kde je záchod. Vemte si šátek na záda, ať se nespálíte jako jedna nejmenovaná osoba. Mějte hezký stánek. Vezměte si s sebou třeba ubrus. A hlavně svoje zlé dvojče, které udělá show a přiláká ten správný druh lidí.

Howgh.