J. Pechlátová: Země Altairu

Ještě nikdy jsem neměla ze žádné knížky tak rozporuplné pocity jako z téhle. Byl to vánoční dárek a hrozně jsem se těšila, až dočtu předešlou knížku a budu se moct vrhnout na další.

Technické zpracování je nádherné. Jakmile knihu držíte v ruce, cítíte texturu luxusní obálky, prolistujete několika stránkami, vidíte ty krásné fotografie... Jediná věc, která mi přišla trochu podivná, bylo až příliš velké množství prázdných stránek. Chápu, že to bylo patrně proto, aby knížka byla tlustší, ale nevyužít takhle potenciál několika desítek stránek mi vzhledem k mé šetrnosti přijde hanebné. Fotky jsou ale krásné, s úžasnou atmosférou, navíc každá postava má svou sérii, což je skvělý nápad. Snad proto jsem čekala, že podobných kvalit bude dosahovat i text.

Jenže tady jsem narazila. Samotný příběh je v pořádku. Příběh o lásce a zbytečnosti války bez nějaké překvapivé pointy, který by mohl fungovat, kdyby si ovšem s textem někdo dal trochu víc práce.

Knížka byla evidentně samonáklad, během kampaně na Hithitu se na ni vybralo přes 264 000 Kč. To je úctyhodná suma, za kterou jde kouzlit i s tak luxusním provedením a na tak krátký text by bohatě stačilo třeba i pouhých deset tisíc. Nebo pět. Už jsem v ruce držela knížku, z jejíž chybějící (zmršené) korektury mi občas vstávaly chlupy na zádech hrůzou, autoři mě ale předem varovali, že jaksi zaplatili nesprávnému člověku a ty chyby tam jsou. Navíc to byl paperback a u jejich třetí knížky jsem se postarala, aby tam nebyly chyby, po kterých si budu chtít vypíchnout oči (prostě jsem se vnutila do týmu, bylo to super a autoři jsou magoři správného druhu).

Nicméně, zpět do Země Altairu. V jeho případě mě nikdo nevaroval. To se prostě nedělá, nemůžete dát žádnému elfovi do ruky takhle vizuálně krásnou knížku a nechat ho v očekávání, že text bude bez chyby. Kde začít? Přechodníky (naštěstí jsem tam zaznamenala jen tři; -íc opravdu není univerzální tvar, jakkoli to vypadá hustě a učeně), překlepy, tempo plynutí (příliš dlouhé věty na místech, kde mělo být napětí, nesmyslné spojování do souvětí) a čárky (přívlastek volný a těsný opravdu čeština nerozlišuje jen tak z legrace a čárky opravdu nepatří všude tam, kde je Word mít chce).

Navíc je knížka psaná v ich formě v přítomném čase, nicméně mezi jednotlivými postavami (jejich stylem) prakticky není rozdíl. V takovém případě by mi tam víc sedla třetí osoba.

Autorka sice píše, že jí čárky opravovala nějaká paní učitelka, ale podle všeho to byla snad učitelka maďarštiny. A navíc taky v poděkování uvádí, jak si vydáním knížky splnila sen, což já osobně naprosto chápu, a připadám si tak trochu jako největší pohádkový záporák ze všech, když se takhle rozohňuju, ale prostě tohle se s tak hezkou knížkou a super nápadem nedělá. Já opravdu ještě pořád doufám, že se na to autorka nevyflákla, jen zaplatila nekompetentním lidem...

Aby to nevyznělo nějak hůř, než to ve skutečnosti myslím: pokud jste schopní ignorovat nedostatky textu výše uvedeného charakteru, knížka by se vám mohla líbit. Příběh sice obsahuje neskutečné množství postav, z nichž některé v příběhu nedostanou prostor, aby obhájily svou existenci, jména si pamatuju všehovšudy dvě, pořád tam někdo poklesává v kolenou a bojovníci se místo boje zaobírají svými vlastními vzpomínkami, ale to beru. To, že si nedokážu zapamatovat víc jmen, není chyba autorky, a ne každý autor musí zohledňovat mou neschopnost udržet pozornost.

Navíc některé nápady (třeba ten s ptačím mágem) byly jednoduše geniální.

Pokud se vám ale ze špatně použitého ji/jí v hlavě rozbliká žárovka, raději ji při čtení vypněte. Byli jste varováni.

Na základě jisté indicie si myslím, že tohle není rozhodně poslední díl, a tak už zbývá jen se postarat o to, aby jeho text dostal náležitou péči, kterou si zaslouží.