R. Denemarková: Hodiny z olova

Letošní léto je vzhledem k mému literárnímu vyžití (coby konzumenta literatury) celkem příznivé, takže asi už nastal okamžik, kdy by bylo dobré udělat si pár zápisků do čtenářského deníku, protože znám svou paměť. První z knížek jsou tedy Hodiny z olova pozoruhodné Radky Denemarkové. Poněkud mě mrzí, že jsem se o téhle spisovatelce dozvěděla až teď, protože podle všeho patří k těm významnějším aktuálním českým tvůrkyním, a navíc je mi celkem sympatická.

Hodiny z olova vyprávějí příběh Spisovatelky a několika dalších postav z jejího okolí, kteří mají co do činění s Čínou. A že se Radka Denemarková v knize nezabývá chválou medvídka Pú a jeho režimu, snad ani nemusím dodávat. Spisovatelka, Olívie, Programátor, Malíř, Přítel, Právník a další, všichni se potýkají s nástrahami totalitního režimu, všichni si s sebou nesou dědictví svých národů, které musely přežít dlouhá desetiletí v nesvobodě, ať už to bylo Československo, anebo Čína. Všechny spoluje kocour Pomeranč, který se ve skutečnosti podílí na mnohem více věcech, než by se na správnou kočku slušelo a patřilo.

Nebyla to jen pouhá litanie na to, jak jsou komunisté strašní kokoti a jak jsou autoritářské režimy zlé a toxické, ale pomocí různých postav se i postupně odhalovala psychologie, kterou ti šťastnější znají jen z filmů pro nenáročné socialistické diváky větší části minulého století. Opravdu se mi líbil styl Denemarkové, přítomný čas mu dodával energii a zvláštní drsně olověná poetika knížce dodávala tu správnou atmosféru. Jedna věc je napsat, že čecháčkovství a poklonkování je trapné, druhá věc je vtáhnout čtenáře do děje a ukázat mu, co například takový Programátor pro nějakou tu příčku na společenském žebříčku udělá.

Veselé to není. Je to celkem mrazivé, když si představím, že je to inspirované skutečnými událostmi, i když já si samozřejmě do Číny jen tak nezaletím, abych se na to podívala na vlastní oči (a snad ani nechci riskovat...).

Z hlediska textového je také zajímavá. Co jsem tak pochopila, RD nepíše proto, aby se nějak zalíbila, ale aby čtenářům něco předala, což je mi sympatické, i když napsat všeobecně líbivou knížku také vyžaduje určité nadání. Líbí se mi ale její pojetí sebe sama jakožto umělce, že pokud někdo chce Denemarkovou, dostane Denemarkovou. Pokud ne, tak ať si klidně nechce. Je vidět, že když člověk má co říct, své čtenáře si najde, a proto mě ještě víc mrzí, že když už v osnovách musí být Viewegh, tak tahle paní tam chybí. To je zásadní chyba!

Samotná knížka má něco přes sedm set stran a mně osobně přišla velmi chytlavá; vracela jsem se k ní v každé volné chvilce. A je to jedna z těch, o které člověk ještě dlouho po dočtení přemýšlí. A některé metafory a umělecké prvky byly vyloženě boží!