Ke knížkám, které píšou moji kamarádi, přistupuju speciálním způsobem. Přeci jen když mám číst dílo od někoho, jemuž jsme s jinou paní spisovatelkou v rámci jedné malé hry schovaly klíče a pak jsme se schovávaly za dveřmi (zdravím!), je to něco úplně jiného, než když si prostě jen koupím nějakou náhodnou knížku, která mě zaujme třeba hezkou obálkou nebo zajímavým názvem. Beru to, jako bych lezla danému člověku do pokoje a podvědomě si vážím toho, že "je mi dovoleno" tu knížku číst, i když v onom "je mi dovoleno" se dost často skrývá prostě to, že zajdu do Luxoru a tu knížku si jednoduše koupím.
Takže se připravte na trochu spoilerů a další zápisek do mého čtenářského deníku (protože je mi jasné, že když někdo řekne, že další díl psát nebude, dost možná ho má už možná rozepsaný, a já mezitím nechci zapomenout, co jsem četla; upřímně tomu, že je to konec, tak úplně nevěřím).
Tak tedy Čtyřměstí.
Čtyřměstí, jak je vhodné u každé podobné knížky fér uvést hned na začátku, je druhým dílem fantasy románu Ve stínu oskeruše. Pokud někdy bude nějaký třetí, nemusíte se hnedka zoufale chytat za hlavu, příběh je v těcht/.... Oskeruše, kdybyste po tom náhodou chtěli pátrat, není žádný vymyšlený strom, ale opravdu reálná rostlina, známá především na Moravě, protože se dá vypálit.
Je docela legrace, jak se Theo motá kolem těch přírodních katastrof. V prvním díle šlo o pandemii, kterou měl kvůli Matce hlavní hrdina rozpoutat, a pár měsíců nato opravdu začala jedna taková i ve skutečnosti. Ve druhém díle, když mu to s tou pandemií nevyšlo (mimochodem byl to virus přenášený netopýry, aby to bylo ještě roztomilejší), měl Kiro ve Čtyřměstí, zřídle všeho zla a technologického pokroku, rozpoutat zemětřesení. A všichni si určitě dokážete vyhledat, co se stalo letos v Chorvatsku.
Druhý díl byl oproti prvnímu o poznání chaotičtější. Kiro s Dariem a Anastázií se dostali do Čtyřměstí, kde se tedy Kiro rozhodl udělat zemětřesení po svém. A v tom to začalo. Postava létala přes postavu, jméno přes jméno. Pro někoho jako já, kdo je rád, že si zapamatuje do deseti jmen, bylo to množství... nadměrné. Stejně tak neobvyklé mi přišlo množství a styl dialogů, kterými je příběh tvořen. Byly to občas takové dějové "kudrlinky", ve kterých jsem se ztrácela, ale bylo to tak nějak v souladu s Theovým ADHD, takže jakmile jsem si to uvědomila, přišlo mi to vlastně celkem roztomilé. Osobně mi to silně evokovalo to, co se musí stát, když píšete zároveň pohádku a italské drama, ale nemůžete se rozhodnout, a tak radši píšete obojí. Což je kompliment, protože italské drama i pohádky mám ráda, kdyby to někomu nebylo jasné.
Líbilo se mi, jakým způsobem autor přistoupil ke světu a k hlavní postavě. Kiro, i když občas naprosto nesnesitelně iracionální, se chová víceméně ("víceméně") logicky a rozervaně dětinsky a idealisticky. Během celého příběhu je znát, že je hodně o ekologii a o nevyhnutelnosti zkázy. Hlavní "záporačka" Tereza mi byla asi nejsympatičtější. V knížce představuje Matku, starou sílu světa, která je ekvivalentem matky přírody, jež na sebe ovšem bere pravidelně lidskou podobu. Celou dobu jsem s ní soucítila, protože byla opravdu napsaná jako matka, která přemýšlí, jestli ty svoje tři děti raději opravdu nenarve do babyboxu a nenechá zemětřesení na starost někomu méně nepředvídatelnému, ale zároveň ji neskutečně zajímá, jestli tomu nezvedenému děcku bude fungovat jeho postup, i když mu stokrát vysvětlila, jak je to nejjednodušší.
Darius je občas milý, občas méně, ale s postupujícími stránkami mi byl čím dál víc sympatický. Anastázie působí jako takový příjemný stabilizátor logiky a zdravého rozumu, který mě vždycky pohladil po mozku pokaždé, když ti dva zmínění byli na zabití. Všichni tři ovšem svorně nesnáší Terezu, což mi přijde jako promarněná příležitost, protože ona je vlastně celkem sympatická osoba, se kterou by se dalo páchat tolik dobra... ale to by byla asi úplně jiná knížka.
Také se mi hodně líbila aplikace cizích jazyků na mluvu různých postav, například nějaká dutch do jazyka námořníka Goudvise (jo, nějaká jména si pamatuju!). To je v obou knížkách stejné: v prvním díle se zase při cestě na jih jazyky měnily od slovenštiny přes polštinu až po nějakou příšernost, kterou si nepamatuju.
Celkový závěr mi trochu připomněl závěr eragonovské trilogie, kdy se Eragon tak hezky o všechno postaral, ale už bez toho nepříjemného rozčarování, že na sebe úplně zapomněl (ta rezignace Eragona na osobní štěstí mě fakt neskutečně namíchla). Kolem a kolem je to příjemná fantasy s důležitým poselstvím a myšlenkami, nad kterými by se občas měl každý aspoň na chvíli zamyslet. První díl se mi sice líbil víc, ale bez druhého by to nebylo ono.
