Ať už se o démonech říká cokoliv, černokněžníka, který se jim ubrání a porazí je v souboji, respektují, pomáhají mu a vůbec k němu chovají city tak ušlechtilé, že pro nezasvěceného by bylo vyprávění o oddanosti démonů jen jakousi neuvěřitelnou pohádkou z dávných věků. I o síle černokněžníků kolují různé legendy a mýty. Jistě je spousta čarodějů, kterým se nezkrotná síla temné magie zalíbí tak, že jí propadnou. Ale potom po Azerothu chodí i tací, kteří se narodili se svým Temným pasažérem a musí jej krotit...
Liliana si prohlížela své dlouhé štíhlé prsty a užívala si posledních večerních paprsků, které se odrážely od lesklých černých nehtů. Zrovna se zamýšlela nad způsobem jak udělat lak na nehty ještě černější, když zaslechla volání Emily. Seskočila ladně ze skály a nahmatala v prostoru portál do její dimenze. Nedůvěřivě si prohlížela nemrtvou elfku s vrnícím uzlíčkem, která přišla s Emily. Uzlíček jí Emily opatrně předala s tím, že se jmenuje Lyandalé a je opravdu důležité, aby se o něj postarala a držela jej v bezpečí, neboť jisté nemrtvé vědce by určitě zajímalo, jak je možné, že nemrtvá elfka porodila živé dítě, jemuž v žilách kolovala opravdu teplá krev. Ne že by se něco podobného nestalo už dříve, ale většina žen, kterým se něco takového přihodilo, měla dost rozumu postarat se o to, aby se o tom nikdo nedověděl.
Liliana se tedy holčičky ujala a starala se o ni s něžností a roztomilostí sukubám vlastní. Sukuby totiž mají vrozený talent vykulit velké černé oči a dívat se s nevinností malého králíčka, což na muže a děti působí okouzlujícím dojmem, zatímco v ženách tento roztomilý pohled vyvolává touhu vraždit a pokud možno začít vypíchnutím těch přesladce roztomilých očí. Liliana z dlouhé chvíle učila děvčátko poznávat rostliny a vyrábět různé lektvary a elixíry. Nebyla si jistá, co má malé dítě učit, tak ji učila vše, co pokládala za užitečné. Po nějaké době poznala, že ji bude muset naučit ovládat i temnou magii. Nebylo to zrovna příjemné zjištění.
Liliana nechala malou elfku pobíhat po lese a sama se pustila do hledání Temnokrve, nevinně vyhlížející květinky, která dokáže v nezkušených rukou způsobit nepěkné katastrofy, ovšem v rukou zručného alchymisty se mění v poklad, který se platí zlatem. Zrovna opatrně ukládala tmavozelené lístky do koženého sáčku, když zaslechla zoufalý dětský pláč a Lyandalé přiběhla, v náručí držela černé doutnající klubíčko. Při troše fantazie se dalo odhadnout, že škvarek byl ještě před chvílí roztomilým chlupatým zvířátkem, a i nezkušenému černokněžníkovi bylo jasné, že se na nebohém tvorečkovi někdo nepěkně vyřádil jistou velice nepříjemnou kletbou.
Začala tedy Lyandalé učit koncentraci a relaxacím i temným kouzlům. Za úplňku, když byla Lyandalé k neutěšení a trápily ji noční můry, musely vyrazit do lesů a vyhledávaly nemocná a stará zvířata, díky nimž se mohla Lyandalé uklidnit. Liliana totiž měla svoje zásady. Svedla sice víc než tisíc a jednoho muže, když cokoliv potřebovala, kradla ze stejných důvodů, ale dodržovala svůj kodex čistého svědomí – nikdy nezabíjela jen tak zdravá a mladá zvířata a nevinné lidi. Samozřejmě pokud ji některá z nevinných žen nechtěla připravit o její překrásný černooký pohled. I když na jejich místě by si chtěla také provést spoustu nehezkých věcí...
Lyandalé se dokonce spřátelila i s několika démony. Ďáblík Gortuk a chodec prázdnotou Graz'los. Nikdy je nevolala, chodili za ní, kdy se jim zachtělo. Většinou se jim zachtělo, když bylo Lyandalé smutno. Liliana usoudila, že pro děvče bude nejlepší, když bude mezi svými, sbalila jí tedy alchymistické nádobí po své matce, nemalou hromádku zlata a políbila ji na rozloučenou. Graz'los se s ní rozloučil herdou do zad, Gortuk ji s výskokem kousnul do nohy a Lyandalé se vypravila za elfy do Stříbrného Měsíce...