Lyandalé, část 3

Elfové přijali Lyandalé velice vlídně a přátelsky. Našla si práci v alchymistické laboratoři, připravovala masti a elixíry a ve volných chvilkách se věnovala výzkumu neznámých rostlin. Pohladila hřbet staré knihy. Pokaždé když se jí dotkla, měla pocit, jako by se její tmavohnědé kožené desky rozzářily a tři rudé růže na obálce získaly něco z ranní krásy květů. Byly v ní zakreslené snad všechny rostliny Azerothu a Mimosvěta, u mnoha z nich byly jenom poznámky o výskytu, letmý náčrtek a to bylo vše. Lyandalé chtěla chybějící informace doplnit, a tak cestovala po celém světě a sbírala exempláře neprozkoumaných rostlin. Alchymista, který ji zaměstnával, jí vyšel rád vstříc, uchvacovalo ho její nadšení, s jakým zkoušela neznámé rostliny na pokusných krysách.

Jen kdyby... Jen kdyby nebylo těch proradných úplňků. S každým plným měsícem, jako byl tento, propadala Lyandalé téměř šílenství, v noci přecházela neklidně po laboratoři a dodělávala umírající krysy, kousala si prsty do krve a pak sledovala, jak se vlivem temného kouzla hojí. Snažila se dýchat zhluboka a nepouštět si ten pocit příliš k srdci, ale kdykoliv se jí podařilo zbavit se onoho ocelového sevření žaludku, vrátilo se s mnohem větší silou. Sedla si pod stůl a rukama objala kolena. Kousala nohu židle a čekala na svítání. Ani nezaslechla tiché kroky v laboratoři, všimla si až slabého zapraskání kloubů a v proklatém světle úplňku poznala elfa, který k nim chodil pro lektvary. Jako ve snách jej následovala do sklepení honosné vily. Z toho, co říkal, pochopila, že o každém úplňku na ní každý černokněžník všechno pozná a zoufalé pištění krys tomu také zrovna nepřidá.

Pomalu sestoupila po schodech do svícemi osvětlené místnosti, na podlaze ležely tmavofialové polštáře se zlatým lemováním a na některých seděli elfové. Meditovali. Meditovali a soustředili se na kouzlení. Ze stropu visely fialové závěsy a ve zlatých svícnech hořely temně fialové dlouhé svíce. Ve vzduchu se vznášela vůně levandule, tymiánu a... Docela zřetelně cítila i těžkou hořkosladkou vůni zmrzlého srdce, nenápadné vysokohorské bylinky, kvůli které prolezla snad půlku hor.

Bylo jí řečeno, že když se dokáže ovládat, může plnit zakázky pro město, při kterých se bude moci vybít, jak se jí jen zachce. Nadšeně souhlasila, v něco takového ani nedoufala a neměla v úmyslu si tuhle nečekanou příležitost nechat utéct. Tajně chodila za svými novými přáteli a trénovala mysl. Zanedlouho dostala svůj první úkol – zklidnit skupinu nemrtvých a obzvláště vychytralých zombií, které terorizovaly nedalekou vesnici. Byla upozorněna, že zklidnit v tomto případě opravdu nemá nic společného se zklidňováním zlobivých dětí, a vydala se na cestu.

Po setmění se zahalila do černočerné tmy rušené jenom slabounkým blikáním lucerny u cesty, hvězdy stejně jako měsíc v úplňku byly zakryté temnými mraky. Trpělivě čekala. Po několika nekonečných okamžicích se z nedalekého křoví ozvalo zapraskání a zachroptění. Mihotavé světlo svíčky chabě osvětlilo shrbenou siluetu, která se plížila k vesnici. Postava se pohybovala tiše, ale Lyandalé strávila příliš mnoho času sama na to, aby její kroky přeslechla. Zašeptala několik slov a zombie se zkroutila v agonii na zemi. Zašeptala do tmy několik dalších slov, mávla rukou a úpění ustalo. Třepetavý plamínek osvětloval už jenom nehybnou hroudu. Lyandalé si užívala to, že konečně dostala pořádný zodpovědný úkol, a zombie uklidňovala vskutku pečlivě. Vtom zaslechla těsně za sebou zachroptění. Otočila se a čas se pro ni na chvíli zastavil. Zírala do prázdných očí a srdce se jí na okamžik zastavilo. Viděla pak už jenom modře zářící palici, která odhodila nemrtvého do dálky. Beze slova zírala na orka, který se zničehonic objevil u ní a zachránil jí zřejmě život.

Nord, jak se onen záhadný neznámý představil, ji kouzlem přenesl kamsi do neznáma, daleko od úplňku a ještě dál od mrtvých těl nemrtvých. Koukali do spícího kraje a povídali si. Lyandalé nebyla zvyklá s nikým si povídat takhle dlouho, no... Nejdéle si povídala v laboratoři s krysami. Z lesa ve snách se tu a tam ozvalo zaskučení nočního zvířete nebo šustění netopýřích křídel a větve stromů šuměly do ticha. Slabý vlhký vánek s sebou přinášel sladkou vůni nočních květin a hvězdy nad nimi mrkaly do prázdna. K ránu si Lyandalé opřela hlavu o jeho mohutné rameno a jenom poslouchala, co Nord vyprávěl. Cítila z něj moudrost přírody a její sílu, každé jeho slovo ji několikrát obletělo, než se vsáklo do její kůže, kde se přeměnilo v příjemné všeobjímající teplo. A s prvními ranními paprsky usnula...