Theo Addair: Ve stínu oskeruše - Na kraj světa

Možná tomu nebudete věřit, ale podařilo se mi přečíst knížku. Celou. Můj mozek nějakým záhadným, kouzelným a zcela nepochopitelným způsobem na chvíli přestal protestovat a říkat věci jako: "Hej, to bolí, doval víno, mně se nechce." Takže nastala zcela jedinečná situace, že si pamatuju zároveň začátek i konec knížky, a dokonce i to, co k tomu chci napsat. A výjimečně to zkusím i bez spoilerů, kdybyste si náhodou taky chtěli zpříjemnit dlouhé zimní večery.

Série Ve stínu oskeruše bude mít celkem myslím tři díly. Ten první díl je již (překvapivě) vydaný, další teprve chystají.

A začnu veselou historkou z mé zahrady a drobnou osvětou. Nejdřív jsem myslela, že oskeruše je výmysl autorův, protože už předešlých knížkách si vycucal z prstu názvy měst, a já jsem o ní nikdy předtím neslyšela. A já jsem přeci v osmé třídě skončila v botanické soutěži na třetím místě a vyhrála motyčku, takže o tom musím něco vědět! Nicméně oskeruše skutečně existuje. Dokonce se jí opravdu říká čarodějnický strom, přesně jako v knížce. Oskeruše - celým jménem jeřáb oskeruše - je poměrně starobylou dřevinou, která má své obdivovatele zejména na Moravě, kde její plody - překvapivě - pálí, dělají z nich oskerušovici, marmeládu a pořádají orkerušové slavnosti. Vypadají jako taková lehce nedomrlá jablka.

Plody oskeruše

Samotný strom je poměrně veliký, jak můžete vidět na obrázku níže. No a tak zcela logicky skončily tři oskeruše (protože vím, že moje rostliny z nějakého záhadného důvodu umírají strašně brzy) u mě na zahradě. Dvě další v květináči v obýváku. Můj bývalý soused dvě z mých oskeruší přejel sekačkou (pitomý pan Ortel, že?!), takže se u mě nachází momentálně dvě a půl živé oskeruše. Doufám, že aspoň jedna se ve zdraví dožije dospělosti a pak už ji můj kytkovražedný vliv neohrozí.

Plně vzrostlá oskeruše

Tak. Když už jste obeznámeni s touhle naprosto zásadní (ale opravdu, bez sarkasmu!) informací, můžu se směle pustit do knížky. Knížka je hezká. Na obálce je netopýr, takže jestli kolem ní v knihkupectví půjdete, dost pravděpodobně si jí všimnete. A proč tam ten netopýr je, to se dozvíte během příběhu.

Ten začíná prologem Před devíti lety, kdy se jakýmisi mlhavými náznaky nepříliš dobře seznámíte s čímsi. Všechna ta cosi ale začnou postupně dávat smysl. Pak se totiž v příběhu seznámíte s Kirem, takovým milým malým klukem v celkem zlém světě, který (ten svět) nemá rád mágy, intelektuály a podobnou zvěř.

No a aby to neměl jednoduché, je o dost tmavší než většina obyvatel, a navíc je obdařený magickým nadáním. Smůla, no.

Ono by se asi hodilo zmínit, že je to fantasy, že? Ale ode mě jste snad nic jiného nečekali...

Kiro pracuje u Anastázie, svérázné knihomolky, která má vesničany zdravě v paži a prochází jí to, a užívá si pohodovou službu přerušovanou záhadnými rituály. Co jsou zač, to se také dozvíte později. Vlastně všechno se dozvíte během čtení a všechny kousky skládanky začnou dávat dřív nebo poději smysl. Třetí hlavní postavou v příběhu je Darius, který podobně jako Kiro mezi vesničany není právě oblíbený, a tak spolu přežívají život vesnický.

Obálka knihy

No a protože to zákony příběhů žádají, jednoho dne se objeví i záhadná Tereza, která všechny tři vyšle na kraj světa, aby pro ni splnili záhadný úkol. A tak Kiro, Darius i Anastázie jdou. Tady stojí za zmínku, že na rozdíl od spousty jiných příběhů je ta část "jdou" přerušována útržky z minulosti, a tak se mi knížka četla poměrně snadno, a ony vstupy z minulosti dávaly lepší smysl příběhové přítomnosti. Navíc samotná část "jdou" není vůbec nudná, je oživovaná řadou prvků, ať už to jsou zážitky z cest, filosofické otázky smyslu života, vesmíru a vůbec nebo opatrným vztahem Kira a Daria.

Moc se mi líbí Theův poetický styl psaní - patrně měl z velké části zásluhu na zkrocení mého rozbitého mozku, narážky na jednu z mých oblíbených cimrmanovských her a (pro mě) celkové dospěle naivní vyznění příběhu. Také se mi líbí okamžiky, kdy se tradiční "vidlácký" svět setkává s nastupující technologií a postavy se snaží pochopit, co je věda, technika a podobné věci za ďábelská díla. Vím, že skládání komplimentů není mou úplně nejsilnější stránkou - ač je těžké uvěřit tomu, že některá z mých stránek není úplně silná - tak to raději uvedu na pravou míru právě teď a tady - v knížce je řada okamžiků, nad kterými je dobré se zamyslet a asi ne každý se nad nimi zamyslet může a zamyslet chce. A dost možná je tam vidím, i když tam ve skutečnosti být neměly - podle wildeovského hesla, že umění je tím, co v něm vidí ostatní. Na druhou stranu hlavní hrdinové jsou příjemně nedospělí, že vyloženě potěšili to mé vnitřní dítě/puberťáka, takže pokud také máte uvnitř nějakého nezletilého, který potřebuje hltat romantické fantasy příběhy, ale zároveň nechcete, aby ten velký dospělý nad těmi trivialitami obracel oči v sloup, tuhle knížku vám můžu rozhodně doporučit.