Podlahou sklepení se vinul šedavý dým vodní dýmky, tiše se valil mezi polštáři, na kterých seděli elfové. Jejich tichý šepot se odrážel od sklenic vína. Netřeba slov. Úkol byl jasný. Musí zemřít a musí se tak stát nejpozději do úplňku. Daini se napila červeného vína a zahleděla se do mapy. Chabé světlo svíček na pergamenu roztančilo několik stínů. Zažloutlé listy zašustily a svíčka zaprskala. Je čas. Čas na smrt. Protáhla se, se zazvoněním vytáhla své katany, jejich ostří byla chladná a vražedná jako severská půlnoc. Rudými rty políbila oba meče a vydala se na cestu...
Les byl temný a tichý. Pronikavé všudypřítomné ticho přerušovaly jenom tu a tam padající šišky. Daini nasála vůni jehličí a rozhlédla se. Už si zvykla na tmu, kráčela po měkké lesní půdě lehce jako divoká kočka. Objala strom. Prsty přejela po drsných šupinách kmene a obratně vylezla do výšky. Čekala. Vzduch byl těžký a vůně vlhké hlíny ztěžka stoupala nahoru do korun stromů. Z výšky měla Daini přehled o všem. Pomalu začínala rozeznávat kamenité cesty, v sotva znatelné záři hvězd rozpoznala i jednotlivé kameny. Vnímala tlukot svého srdce a snažila se dýchat zhluboka. Představovala si vzduch, který proudil jejím tělem od nosu až ke konečkům prstů. Cítila, jak se třese napětím, otřela zpocené prsty do kalhot a opatrně přelezla na větev, která se skláněla nad cestou. Pohladila dřevo a splynula s nocí...
Stačil by jediný chybný pohyb a vše je ztraceno. Moc dobře si to uvědomovala. Až příliš dobře věděla, že její mysl musí zůstat klidná a prázdná, pustá jako mrtvé údolí a chladnější než noc v poušti. A přece v podobných okamžicích musela nejednou odolávat nájezdům pomyšlení na neúspěch. Zamrazilo ji za krkem a otřásla se. Zahnala nepříjemnou myšlenku a znovu se nadechla. Neúspěch neexistuje, na větvi stojí pevně, její zrak i sluch jsou dokonalé a meče nabroušené. Nevědomky povytáhla jednu katanu, jen aby slyšela její sladké zazvonění. Sotva slyšitelný zvuk se roznesl spícím lesem jako dětská ukolébavka. Usmála se a setřásla ze sebe úzkostné mražení. Zaostřila na postavu v dáli...
Muž kráčel sebejistě po kamenité cestě, v ruce před sebou lucerničku s neklidným plamínkem svíčky. Mihotavé světlo ozařovalo jeho zachmuřenou tvář a dlouhé zrzavé vlasy. Daini potáhla nosem, silný odér kořalky muže předbíhal. Soustředila se na něj. Byla si jistá, že je to muž, který má dnes zemřít. Modrý krátký kabát, tmavomodré kalhoty s bílým pruhem a hlavně ten obličej, tu tvář poznávala, byla dlouhou dobu zakreslená v knize zakázek pro jejich společnost. Ještě několik vteřin nehybně stála na větvi a zadržovala dech. Potom konečně s výdechem seskočila na zem.
Muž se zarazil. Chtěl se otočit, ale včas si všimnul ostří pod krkem. Daini slyšela tlukot jeho srdce a vzduch, který se snažil prodrat jeho sevřeným hrdlem. I přes všechnu kořalku dnešní noci si uvědomoval vážnost situace a snažil se vyprostit z jejího sevření. Neúspěšně. Muž sípal a snažil se pohlédnout do její tváře. Přitiskla ledově chladné ostří k jeho krku a zašeptala do noci.
"Paní ze Stínových hor přeje příjemný večer."
A konečně se znovu zhluboka nadechla a nechala katanu zakousnout se do špinavého zarostlého krku. Horká krev unikala z umírajícího těla a vykreslovala na kamenité cestě poslední chvilky jejího majitele. Daini nechala pomalu klesnout chladnoucí tělo a zapískala. Ze tmy se ozvalo táhlé zavytí a za několik okamžiků ji z křoví sledovalo několik párů vlčích očí. Čekaly. Daini se otočila a zmizela pod pláštěm noci...