Arachné

První ranní paprsky nemilosrdně rozpalují krajinu, opírají se do listů olivovníků a bojují se statečnými stromy o každou kapku vody. Spravedlivě mučí každou živou bytost a vypalují do vyprahlé hlíny historii ostrova tisíce slunečných dní. Historii Kréty. Kdesi v olivovém háji ve stínu prastarých stromů první cikády budí malý uzlík s černými vlasy. Nic si nepamatuje. Mysl má tak nádherně lehkou a prázdnou, jen kdesi ve stínu stojí vzpomínka, která novorozené holčičce posílá po větru polibek. Vzpomínka na uplakanou matku a její motlitbu, aby se bohové smilovali a o děvčátko se postarali...

Dítě otevřelo tmavohnědé oči a usmálo se do zelené koruny stromu. Natáhlo buclatou ručku a zamotalo prstíky do jemného chmýří pavoučí nohy. Artemis, vládkyně přírody, se ustrnula nad zoufalou matkou a poslala za děvčátkem Noarné a Darté, pavoučí královny, aby se o dítě postaraly. Vzaly Arachné, jak děvčátko pokřtily, a odnesly ji do svého jeskynního království. Ostatní pavouci se před nimi uctivě klaněli a zvědavě pozorovali malou Arachné, napůl hladově, napůl bázlivě. Poté, co Darté silnými kusadly ukousla jednu mlsnou nohu, už jen bázlivě. Položily holčičku do sítě z pavoučího hedvábí a sledovaly jej. Beze strachu jim pohledy oplácela a smála se na ně. Rozkázaly tedy ostatním pavoukům, aby dělaly, co dovedou nejlépe, a aby se o Arachné staraly, jak nejlépe dovedou...

(deviantart.com)

Léta mezi pavouky plynula a z Arachné se stala půvabná dívka. Možná od pavouků získala něco z jejich křehkosti a štíhlosti, její dlouhé černé vlasy nespoutaně poletovaly kolem alabastrového obličeje a pohled jejích tmavých očí dokázal být ostrý jako zub baziliška a zároveň jemný jako pavoučí hedvábí. V pavoučím království se naučila tkát, vyšívat a lovit, a tak často v noci vyrážela s pavouky na lov. Plížili se nocí jako tichá hrozba, nikdy nepřišli s prázdnou. Dlouhá léta mezi pavouky naučila Arachné neslyšné chůzi a dokonalému skrývání.

Jedné noci však Arachné spadla ze skály a zabila se. Všichni pavouci se shromáždili kolem jejího nehybného těla a sledovali jej v naději, že se snad ještě pohne, že snad ještě na chvíli bude s nimi... Noarné smočila špičku nohy v šarlatové krvi a namalovala dívce na chladnoucí čelo znak pavoučího národa. Ostatní pavouci sklonili hlavy a nocí se neslo tiché mručení, pavoučí žalozpěv v prastarém jazyce...

Artemis té noci také nemohla spát. Neklidně přecházela pod platany a sledovala krajinu pod sebou. Kraj vypadal jako němá spící scenerie, nicméně vyzařoval neklid, který jí bránil usnout. Zaposlouchala se do větru a chladivý noční vánek k ní zanesl hluboké tóny pavoučího žalozpěvu. Najednou se jí smutných tvorů zželelo. Mohlo to být nostalgií, která té noci visela ve vzduchu, mohlo to být tím svíravým pocitem, který drtil její srdce, když zaslechla zoufalou píseň...

Vzala tělo a duši mrtvé dívky a vynesla ji na oblohu. Každou noc Arachné spřádá nejjemnější pavoučí hedvábí a zpívá písně, které ji naučily Noarné a Darté. A proto jsou pavouci šťastní, kdykoliv se podívají na oblohu...