Když se něco stane třikrát, už se to dá prohlásit za pravidlo. A tak se z mých výprav do vršovického Divadla bez hranic pravidlo také stalo. Po klasické renesanční komedii Mandragora, rozpustilé komedii Na Vánoce budu gay a hořkosladké Racajdě jsem se vypravila na hru Čarodějnice v kuchyni.

Tenhle článek je další ze série mých nadšených kulturních výkřiků po hře Mandragora a Na Vánoce budu gay. Tentokrát se budu radovat ze své výpravy na hru Racajda aneb Tonka Šibenice.

Nedávno jsem si oblíbila jedno malé pražské divadlo, a to Divadlo bez hranic.

Jelikož můj milý chodí v úterý večer hrát go, máme dohodu, že jiný večer v týdnu zase někam vyrážím já a o elfíky se stará on. Tentokrát jsem se poté, co jsem se vyléčila z moru a cholery, vypravila do Divadla bez hranic na Mandragoru.

Včerejší večer nabral díky Tomově ségře úplně jiný směr, než jsem původně očekávala. Dostali jsme totiž lístky na Aidu do Státní opery. A tak jsme se tam vydali.

Spoiler alert!

V sobotu jsme se s Tomem opět vypravili do Národního divadla, tentokrát na taneční představení Čarodějův učeň. Nikdy předtím jsem na baletu nebyla, mé jediné setkání s ním bylo ve filmu Černá labuť, tak jsem byla zvědavá, jak vypadá ve skutečnosti.

Na včerejší odpoledne jsme s Tomem dostali lístky na Dona Giovanniho. A protože Mozart je jedním z nejlepších evropských skladatelů, nemohli jsme si operu nechat ujít. Vydali jsme se tedy do Stavovského divadla.

V pondělí jsem si zašla do Národního divadla na Prodanou nevěstu.