A tak jsme to zase provedli.

Chce se mi spát, ale nemůžu. Bolí mě hlava a pálí žáha, asi se za chvíli proměním v poctivého draka a začnu chrlit oheň. To by bylo dobré, takové vylepšení by bylo rozhodně lepší než upgrade tetování. Ale přeci nemůžu mít elfíčata jen tak. Takže místo spánku raději přemýšlím, možná na chvíli zapomenu na svou transformaci v nepříliš fyzicky zdatného draka.

Hlasitý? Myslící? Existující? Víc než ti, co nemluví?

Kolona, kolona, bouračka, kolona, tři a půl pruhu aut narvaných na dvoupruhovém kruháči a hodina zpoždění na půlhodinové trase.

Mám radost, že se vám líbí povídání o mém dvojexcitovaném stavu. Mně se to taky líbí.

Jelikož ryby už potkal Ota Pavel, tak jsem se musela setkat s něčím jiným. A protože savci jsou mi o dost blíž než ryby, potkala jsem se s chlupatými žlutozubými potvorami.

Jako by to bylo včera, kdy jsem nadšeně sledovala, jestli se mi z něčeho náhodou už už neudělá blbě, a už jsem objemná nezaměnitelně, neboť takhle se fyziologicky vyžrat prostě není možné, to bych musela být arciprase s krutou genetickou zátěží.

Tak nevím. Velké říši, jejíž historie sahá několik tisíciletí do minulosti, jsem doposud ještě nevládla, ale říkám si, že by tak úžasné a perspektivní zemi nemuselo vadit, když se nějaké bílé opičky z Evropy schází s nějakým dalajlámou. A bílé opičky přeci nejsou zase až takové opičky, aby se musely klepat před hněvem velké Číny.

Ten okamžik, kdy zjistíte, že se kvůli svému neustále se zvětšujícímu gravitačnímu poli nevejdete do podzimního kabátu.

Už jsem dlouho nepoužila žádný ze svých snů jako námět minipovídky, a to je škoda!