Leonessa, část 2 - Těžký život léčitelky

Voilà další část příběhu mé Leonessy. Po zveřejnění prvního dílu jsem se do toho nějak zabrala. Nevhodné pro děti, slabé povahy, právě večeřící, obědvající či jinak se nacpávající. Make love and just a little bit of Warcraft!

Týdny a měsíce plynuly. Dny strávené v městském lazaretu střídaly noci ve sklepení Arcanie, kde mohla Leonessa alespoň na okamžik na všechno zapomenout. Mezi těžkými fialovými závěsy poletovaly lehké myšlenky ztracených elfů a vzdechy i smích omámených elfek. S dýmem, který líně opouštěl temnou místnost skulinou pod dubovými dveřmi, odcházely i starosti studentů, kteří potřebovali svou chvilku odpočinku. Město nechávalo Arcanii žít a Arcania na oplátku nechávala žít město.

"Podrž mi skalpel," otočila se Leonessa na mladou elfku a opatrně vzala do ruky ocelovou pinzetu. Pod rouškou skousla ret a začala pomalu vytahovat drobné úlomky kovu z hluboké hnisající rány. Několikrát vymyla ránu a opatrně vysála pórovitou houbou zbytky bylinné desinfekční směsi.

"Jehlu," naklonila se k elfce a drobnými stehy ránu zacelila. Nakonec stáhla rukavice, pečlivě si omyla ruce a dlaň pravé ruky přiložila na slabě krvácející linku. Zavřela oči a tiše zazpívala zaklínadlo. Cítila, jak se rána zahřívá a uzavírá. Nakonec si znovu pečlivě omyla ruce a nechala svou pomocnici, aby ránu ovázala. V malé koupelně ze sebe strhala zakrvácené oblečení, hodila jej na hromadu a oblékla se do čistého pláště. Čekala ji toho dne ještě jedna náročná operace.

Odešla do zahrady, kde kromě několika pacientů sedících pod stromy nebyl nikdo. Opřela se zády o starou lípu a z kapsy vytáhla sáček s bylinami. Na tenký papírek rozprostřela sušený list kornisy a dalarny, rostliny, která střelcům a léčitelům zpevňovala ruku a urychlovala účinek kornisy, která zase zbystřovala smysly. Nakonec vše pečlivě zabalila a zapálila. Nasála načervenalý kouř a zadívala se do koruny mohutné lípy. Někdy stromům záviděla jejich klidný život.

Za několik okamžiků seděla u oholené lebky mladého elfa. Nadechla se. Elf byl znehybněný kouzlem, které mu nedovolovalo nic jiného než dýchat a neartikulovaně mluvit. Umyla si ruce a položila pravou dlaň na elfovu horkou hlavu. Potřebovala ji znecitlivit a vyhnat krev z žil. Podívala se na svého starého učitele, který stál nad ní a sledoval její počínání. Její pomocnice držela elfa za ruku a druhá dívka právě chystala tácek s nástroji. Pilky, skalpely a jehly se leskly v odpoledním slunci a Leonessa doufala, že elf její nástroje neuvidí.

Tmavou barvou načrtla na lesklou hlavu několik čar, vzala do ruky skalpel a s jistotou vedla řezy, kterými oddělila kůži od kosti.

Připevnila ji, aby se jí nepletla a pomalu začala pilkou pronikat tvrdou kostí. Jedna z jejích pomocnic zapálila v místnosti několik vonných svíček, aby pacient necítil řezané kosti. Konečně Leonessa opatrně odklopila čtvereček bělavé kosti a zadívala se na tepající hmotu mozku. Malým nožíkem opatrně rozřízla bělorůžovou blánu, která orgán chránila a lehce se dotkla růžové hmoty. Elf se zasmál. Leonessa tedy omyla mozek slanou vodou a odtáhla od sebe dvě části mozku. Konečně našla, co hledala.

Mezi růžovými zákrutami tepající hmoty protkané rudými žílami se černal zlověstně vyhlížející nádor. Opatrně do mozku vložila bílou houbu, aby jej zafixovala, a s pohledem upřeným na svého učitele vzala do ruky skalpel. Starý elf na ni kývnul. Nadechla se a začala vetřelce opatrně odstraňovat. Minuty se vlekly a nádor se pomalu odděloval od zdravé tkáně. Konečně bylo po všem. Leonessa ulehčeně vydechla, vyjmula houbu a znovu několikrát opláchla tepající orgán. Jedna z elfek jí podala chybějící kus lebky, vzala jej a pomocí speciální pryskyřice přilepila na jeho místo. Zašila kůži na hlavě, trochu ji zacelila a nechala své pomocnice, aby elfa ovázaly a uložily ke spánku, který bude potřebovat.

Jakmile se převlékla do čistého oblečení, zamířila na své oblíbené místo – do Arcanie. Sotva se před ní otevřely těžké dubové dveře, padla bledému elfovi kolem krku.

"Laurie, dneska si potřebuju pořádně odpočinout..." zamumlala a elf ji odvedl do svého pokojíku. Jeho dlouhá róba se za ním tiše vlnila a vířila kouř válející se po zemi. Podal jí sklenici krvavě rudého nápoje a léčitelka se zasmála. Vzpomněla si na svůj den v nemocnici, pozvedla pohár a zhluboka se napila. Celým tělem jí projela vlna uvolnění, až se jí podlomila kolena.

"Těžký den?" zeptal se elf.

"Pssst, nemluv," přitočila se k němu Leonessa a umlčela jej dlouhým polibkem. Její společník pochopil rychle a na nic dalšího se neptal.

Další den strávila Leonessa opět v nemocnici. Byla ráda, že další složitou operaci pro ni její učitel naplánoval až za několik dní. Celý den tak ošetřovala jenom řezné rány, zlomeniny a popáleniny.

"Leo? Máš chvilku? Je tu jedna dost ošklivá popálenina," zavolala ji jedna ze sester. Leonessa zvedla hlavu a počkala, až k ní dovedou dalšího pacienta. Zarazila se, když v něm poznala svého společníka z večera, kdy zemřel její otec. Doufala, že jí nepozná.

Na tváři měl nehezky vyhlížející popáleninu, která se táhla na krk. Obě ruce měl zčernalé a na levém lokti měl přiškvařenou látku. Nezdálo se, že by ji poznával. Leonessa si připravila masti, lektvary a nástroje a pustila se do ošetřování.

"Jak se jmenujete?" rozhodla se promluvit, aby odvedla jeho pozornost od látky, kterou se snažila odstranit z jeho kůže.

"Inachis," sykl elf a zadíval se na pinzetu, v které se černal kus jeho kdysi modré košile.

"A co jste prováděl?"

"Zkoušel jedno kouzlo. Nepovedlo se," hlesl posmutněle.

"To vidím. A co to bylo za kouzlo?"

"Mistr tomu říká dračí dech."

"Hmm, to zní zajímavě. Proč dračí dech?"

"Když se to povede, oheň má tvar otevřené dračí tlamy," odpověděl mág a ani si nevšiml, že Leonessa vzala jeho loket do dlaní a začala jej pomalu zacelovat.

"To bych někdy chtěla vidět," odvětila a přejela dlaní po elfově paži, která teď byla bez jediného zranění. Nevěřícně na ni zíral. Očistila jeho dlaně bylinnou směsí a začala je mazat nevábně páchnoucí mastí.

"Nechodíte náhodou do jednoho sklepního klubu, co je v Půlnoční ulici?" nakrčil nos a zadíval se jí do tváře.

"Do sklepního klubu? Já? Vždyť jsem léčitelka!"

"Promiňte, nechtěl jsem se vás dotknout, jen... Viděl jsem tam jednu dívku, která vám byla trochu podobná..." zčervenal, co mu to jeho popálenina dovolovala.

"A vůbec, kdybyste nechodil do kdejakého podzemního klubu, nebyl byste tak mizerný student a nemusela bych vás teď dávat dohromady," nenechala ho domluvit.

"Promiňte, já..." svěsil hlavu a cuknul sebou, když Leonessa odtrhla z jeho dlaně kus spálené kůže. Cítil v rukou slabé brnění a zčernalé končetiny mu růžověly před očima.

"Teď se nehýbejte," přikázala mu a přesunula svou pozornost k jeho tváři. Byla do hloubky propálená a na mnoha místech zuhelnatělá. Sykl, když se ho zlehka dotkla. Najednou jí nešikovného mága bylo líto. Vzala ze stolu lahvičku modravé tekutiny a podala ji elfovi.

"Vypijte to," přikázala mu o poznání mírnějším hlasem a smutně se na něj podívala.

"Dobré, co je to?"

"Bylinky a alkohol. Pomůže to od bolesti."

Vděčně se na ni podíval a odložil umaštěnou lahvičku na stůl. Sledoval její ruku, jak se blíží a raději zavřel oči. Pomocí kouzla opatrně odstranila všechny spálené kusy tkáně a několikrát celou tvář důkladně opláchla. Vzpomněla si na večer, kdy její otec zemřel. Na krásné, lehce zastřené okamžiky s elfem, jehož tvář byla ještě nedávno hladká jako okvětní plátky magnólie a který teď seděl před ní.

"Počkejte chvilku. Musím se poradit s kolegyní."

Leonessa rychle našla jednu ze sester a položila jí lehce ruku na rameno.

"Mithio, potřebuju s tebou nutně mluvit."

"Je to nutné teď? Zrovna jsem se chystala odejít," odvětila elfka a uložila lékařské nástroje do dřevěné krabičky.

"Je. Mám jednoho pacienta, který by potřeboval tvou pomoc. Chybí mu kus tváře."

"A jak mu mám pomoci zrovna já?" zamrkala očima a naklonila hlavu na stranu.

"No tak. Vím, čím se zabýváš po večerech a s jakými bytostmi komunikuješ. Někdo bez představivosti by mohl prohlásit, že jsi zvrhlá černokněžnice. Já dávám přednost označení nenahraditelná pomocnice."

Elfka se zamyslela. Na jednu stranu by mohla všetečnou léčitelku snadno odstranit, na druhou stranu ovšem potřebovala vzbudit zdání, že je slušná elfka a mít nějaký normální život na ozdobu. A navíc Leonessa byla bytost, která jí pila krev nejméně, dalo by se dokonce říci, že ji považovala za přítelkyni. Odevzdaně zavrtěla hlavou, popadla klec s králíkem a následovala svou nadřízenou.

"Uspat," prohlásila, když se na ní elf se znetvořenou tváří podíval. Leonessa beze slova odvedla elfa na lůžko a vpíchla mu do žíly uspávací prostředek. Podíval se na ní a otázka v jeho očích usnula s ním. Mithia vzala do ruky bílého králíka, omráčila jej a položila na stolek vedle postele. Zaklepala prsty o přikrývku a naznačila léčitelce, aby odstoupila.

Leonessa se na rituál nechtěla dívat, ale nemohla si pomoci. Sledovala, jak nebohé omráčené zvíře mizí a energie jeho těla putuje k elfovi. Zelenavé vlnící se paprsky pomalu tvořily elfovu tvář. Elfka sedící na lůžku jenom usměrňovala proud energie a dávala pozor na nově vznikající tkáň. Nakonec ze zbylé hroudy, která dřív bývala králíkem, vytvořila elfovy vlasy. Ukončila kouzlo a zálibně si svůj výtvor prohlížela. Otočila se na Leonessu.

"Doufám, že za tenhle obrázek dostanu spoustu zajímavých bylinek," usmála se a mrkla na ni. Leonessa jenom pokývala hlavou a dál se dívala na spícího elfa, jehož tvář byla teď stejně kouzelná jako před několika měsíci, kdy se potkali poprvé.