Sayonara | Sáhni mi do kapsy a hádej, jak moc tě mám rád

Toto je nesourodá směska mých nedávných zářijových poznatků a zážitků. Nemusíte tomu rozumět, ale hlavně to obdivujte.

Umírám na rýmičku a přidružené mory. Už jsem se rozloučila s vidinou večerního tréninku, kam jsem chtěla přijít aspoň na tu jednodušší část, protože teplota se do mě opravdu opírá a chvílemi přes rýmičku dýchám jen málo. Vtom mi (EA) volá Tomáš (T).

T: Chceš něco koupit?

EA: Jo, něco na rýmu a takový ten prášek na pocení. Jak je to taková sladká srajda.

T: Paralen?

EA: To se jmenuje jinak, něco jako Fridex. *samozřejmě že vím, že Fridex je jedovatá nemrznoucí směs, a i přitom jsem to taky věděla!*

T: Eeee, hahaha! *prostě smích*

EA: Coldrex! Coldrex se to jmenuje!

Ukradla jsem si chvilku pro sebe a zapnula klavír. Drtím tam asi posté takový lehoučký popěvek od mého oblíbeného Wolfiho (jo, tak já říkám panu Mozartovi!), když vtom zaslechnu z vedlejšího pokoje rozverný smích. Nakouknu tam a elfíčata leží na zemi a navzájem se koušou do zadku a smějí se tomu. Mají zvláštní smysl pro humor. Takový infantilní. Po kom to jen můžou mít...

Šli jsme s dětmi na trénink do Dejvic. Vždycky tam s Tomem máme sraz a předáváme si děti, abych si taky odpočinula a mohla někoho vzít mečem po hlavě. Tomáš měl zpoždění, tak jsem drncala kočárkem po ulici a rekognoskovala terén. Mou pozornost upoutala cedule se psem, protože dětem vždycky tyhle věci ukazuji. Na ceduli stálo: "Krmivo pro úspěšné psy." Jak se pozná úspěšný pes? Má diplom z Harvardu, anebo mu stačí takový ten sranda diplom, co nabízejí ugandští princové za třicet dolarů?

Vzpomněla jsem si na píšáckou brutální pařbu, kde jsme v jednu chvíli řešili, kdo má jaké nejčtenější články za rok. Tak u mě je to suverénně dvojka Psychedelická zku/..., která se neohroženě drží na vrcholu už od svého vzniku, následovaná recenzí na Šovinistické bláb/.... Už s větším odstupem se za nimi ocitlo povídání o hře Na Vánoce budu gay. Za posledních třicet dní je to report z té nejdivočejší pařb/... a s rozdílem jedné návštěvy se na druhém místě ocitl článek Prcat!. Neméně zajímavou statistikou je také rozbor návštěv podle zemí, kde zveřejněné lokace uzavírá Kuba s 0,2 %. Tak se přiznejte, kdo z vás je tu z Kuby, anebo se sem dostává přes kubánské servery?

Pořád trpím a umírám, tak mě napadlo, že si sem někoho přitáhnu přes Facebook. Když nad tím tak přemýšlím, možná jsem neměla psát, že mám rýmičku, mor a choleru a zvýšenou entropii v bytě.

Viki, kromě toho, že je to smejoch a největší drsňák v okolí, se taky nesmírně ráda zdobí vším, co je v dosahu, a je hrozně ukecaná. Jakmile uchvátí botu, a to jakoukoliv, třeba i Tomášovu, okamžitě si ji nazuje a náležitě to okomentuje. Její komentáře jsou charakteru maďarské dutch, neboli žvaní hodně, ale nikdo jí nerozumí. Nedávno jsem u ní zaznamenala slovo ňam. Tím označovala konzistentně cokoliv, co jí přišlo jako něco k jídlu, což mi udělalo velikou radost. Když jsem ale dětem pořídila knížku Co je to hovínko?, začala slovem ňam označovat i vyobrazené exkrementy. Mé iluze vzaly zasvé.

Podobně Viki používá i slovo mami. Není to však k mé nelibosti označení pouze mé osoby, toto slovo zastává všechny slovní druhy od podstatných jmen až po citoslovce. Takže její mami může znamenat klidně "Neber mi tu botu", "Dívej se na mě", "Chci ovládnout svět" nebo "Mám plnou plenku". Stačí si jen vybrat.

Stále umírám na rýmičku. Je z ní teď něco jako zlá chřipka, zkrátka taková ta věc, kterou nutně potřebujete, když se staráte celý den o dvě elfíčata. Naštěstí jsem ale kreativní, tak se mi k jejich zábavě podařilo vymyslet pěknou hru, které pracovně říkám na balvan. Spočívá v tom, že si lehnu na postel, přikryju se peřinou a elfíčata po mně skáčou, lezou a snaží se vyvinout způsob, jak vniknout pod peřinu a vydloubnout mi očičko. Jsou to prostě zlatíčka!

Doriánek dokáže pláčem vyjádřit naprostý zmar a zkázu. Dokáže se do toho tak položit a prožít to, až se chvílemi bojím, že mu praskla slezina a on teď zmírá v krutých bolestech. Podobně však jako Viktorčino mami i jeho nářek je mnohoznačný a často se mi stane, že jakmile opustím místnost, abych našla ve změti léků a obvazů potřebné propriety (třeba skalpel a tak), nářek utichne. Ovšem ten výraz, kterým mě počastuje, když opět vstoupím do místnosti, ten je všeříkající. Říká něco jako: "Matko, proč jsi mě přivedla na tenhle krutý a bezcitný svět?!" Někdy se ale nechá i pomazlit, což je milé. Dvakrát víc dětí je dvakrát víc mazlení!

Mám pořád rýmičku a vymýšlet zábavu pro děti je občas trochu náročnější. Sáhla jsem tedy po ČT Déčko, protože se mi opravdu nedostává odpočinku k regeneraci, a zrovna tam byl takový ten žlutý moula s nějakou infantilní paní, která byla dokonce možná i retardovaná. Prohlásil naprosto boží větu: "Sáhni mi do kapsičky a hádej, jak moc tě mám rád!" Smíchy jsem se skoro složila. Ještě v slzách jsem to volala Sorellině a Tomášovi, protože ti můj debilní humor většinou ocení. Pak jsme se s dětmi dívali na další vysílání Déčka a řeknu vám, že tohle prostě nemůžou vytvářet lidé za střízliva. Zkrátka nemůžou. To nejde. Kdybych měla vyslovit jedinou repliku toho týpka, co si tam hrál s válečkem, štětkou a nějakým velkým avokádem, kterému říkal Zelenátor, nebo jak, asi bych umřela smíchy. Pokud tedy chcete v práci chlastat, doporučuji.