Je podmračené páteční ráno, já sedím na židli Student a zkrz dubovou oponu pozoruji magistrálu. Auta připomínají tekutinu v kapiláře. Proč dubovou oponu? Před několika dny jsem si v jirkovském lese nasbírala sedm naklíčených žaludů, abych si zpříjemnila výhled na Prahu. Šest z nich povyrostlo tak, že už vesele fotosyntetizují, na místě sedmého vyrostla jakási lesní rostlinka.

Není. Ať si feministické spolky hlásají, co chtějí, rýmička je svině a měla by se léčit co nejdříve a nejrychleji.

Nedávno jsem zjistila, že mnozí si až překvapivě berou k srdci výroky některých lidí. A pak z toho vznikají všelijaké nepříjemnosti. Tak jsem se rozhodla, že se s vámi podělím o některé perly, co jsem v průběhu let nasbírala a na které jsem si vzpomněla. Některé pokusy vyvést mě z míry jsou vskutku dojemné.

Na dotaz, jak vypadá plyšová vydra, se poněkud špatně odpovídá.

Aloha, moji milí čtenáři!

Papír snese všechno.

Dnes ráno jsem vstala až nehezky brzy, v šest hodin. V takovou hlubokou noc je ještě tma.

Také slýcháte, že mezi láskou a nenávistí je jen tenká hranice? Omyl.

Krásnou sobotu dnes již podruhé!

Přeji vám krásný první únorový den a příjemnou sobotu. A jelikož mi skončil dvoutýdenní spektroskopický maraton, nastal čas vyplodit pár odstavců do mého deníčku.