Ovíněná jemným maďarským vínem jsem se na druhý svátek vánoční nechala inspirovat historií světa Warcraftu, jeho reáliemi, elfy a jejich mytologií a sedla jsem si k notebooku, abych stvořila tento vánoční příběh o mé milované Ereandil... Enjoy!

Zima. Zima a chlad. Chladné čelisti ledového sevření se zakously do mých ramen. Otřesu se. Svícny v chrámu

Dnes jsem stvořila další příběh o mé nejmilejší Ereandil. Není to RP legenda v pravém slova smyslu, navazuje (nevím, jak moc) volně na Čtyři hodiny ráno, která zase vychází z World of Real a Ochočení vlka. Každopádně přečtení povídky Čtyři hodiny ráno může pomoct rozptýlit případné nepochopení, ale obsahuje drobný spoiler téhle povídky :-)

Je

Zatím poslední díl o mé milované Ereandil. Jako většina mých povídek nevhodné pro příliš útlocitné povahy, které se těžce srovnávají s kapkou krve.

Vysoké šedivé budovy. Podezřelý hluk. Mrtvý vzduch a zardoušené stromy. Celé mi to tu připadá nepříjemně povědomé. Skřípění brzd. Udiveně se otáčím za zvukem a hledím do očí překvapeného

Další volné pokračování povídání o Ereandil... Nebrat moc vážně.

Kryla jsem se za kamennou zídkou a pozorovala nepřátele. Pevnost se jimi jen hemžila. Nade mnou svištěly šípy a zabodávaly se do mrtvých těl. Rozhodla jsem se opustit úkryt a ztratit se v lesích. Najednou se mi však podlomila kolena a sesunula jsem se k zemi. Ztratila

Volné pokračování World of Real, opět o mé oblíbené postavě - Ereandil, momentálně zanedbané Night Elf Hunter level 73...

Toulám se teď po lesích na severu. Aeni zabřezla a zmizela do hvozdu ke svojí staré smečce. Zdejší lesy jsou temné a stromy převážně jehličnaté. Kdykoliv jsem na kopci, můžu přehlédnout tmavozelený koberec korun stromů.

Rozhodla jsem se opublikovat své staré legendy k WoW postavám, na každý zajímavý čas nastavím jednu. World of Real je mojí první opravdovou povídkou z 15. 3. 2009, je to taky předloha k soutěžní povídce Čtyři hodiny ráno, kterou mi ti ignoranti z Fragmentu nedocenili...:-)

Probouzí mě zvonění budíku. Protivný zvuk se mi vplétá do snu jako

Bílo. Všude bílo. Nekonečná bílá pláň bez jediné linie, které bych se mohla zachytit. Kroky vytvářejí ozvěnu, zvuk letí a odráží se odnikud nikam. Shýbám se a prsty se dotýkám sněhově bílé země. Bílá se pod nehtem nepatrně rozestupuje a prostorem letí tenká černá linka. Větví se a prorůstá bílým nekonečnem jako zdivočelý břečťan. Zlehka přejedu několik linií a prostorem se

A před nějakou dobou nastal ten den. Napsala jsem povídku, která není ani trochu depresivní. A ani jsem ji nechtěla zveřejňovat, takže pokud na mě teď budete zlí, stáhnu ji a napíšu místo ní takovou depresárnu, že z toho i vaše RAMky spáchají sebevraždu!

Hodiny