Prý skončil nějaký rok. Při zběžném pohledu do kalendáře jsem zjistila, že je to opravdu pravda. Trochu mi také napověděly články zdejších bloggerských kolegů, tak si říkám, že bych se mohla přidat s přáním všeho dobrého do toho roku dalšího.

Jo. Moje momentální hladina nevyspání je momentálně tak vysoká, že tenhle úvod píšu asi popáté a pořád se mi nelíbí, místo toho, abych normálně jako vždy napsala první věc, co mě napadne, a ono to vypadalo skvěle a dokonale.

Zdravím všechny své spolupíšáky i věrné stalkery!

Nesnáším, když mě někdo ignoruje. Když mi někdo měl odpovědět, a neodpověděl.

Včera se mi podařilo překonat naprosto zásadní milník v životě každého, kdo se aspoň kouskem své existence touží stát muzinantem.

Uplynul nějaký ten čas a opět se musím zabývat tím, jaké vybrat jméno pro jedno své stvoření. No, nemusím, chci.

Myslím, že začnu sbírat opilecké kecy na mou adresu. Poté je vydám, vydělám spoustu peněz a bude ze mě veleúspěšný spisovatel. Totiž v poslední době se mi stává, že přicházím do styku s večerním životem pražským.

Znáte ty okamžiky, kdy jdete kolem něčeho, co jste chtěli vždycky zkusit, ale nějak jste se k tomu nikdy nedostali? Takové to jemné svrbění prstů a hučení v hlavě, kdy vám váš milý ďáblík na rameni našeptává, abyste to zkusili?

V poslední době mi několik na sobě nezávislých lidí sdělilo, že mám jít do politiky. Že se tím svým žvaněním a argumentováním mám živit.