Podařilo se mi uspat mimísky, takže mám chvilku jen pro sebe. Kolegové po mně nechtějí žádnou práci, což je smutné, tak aspoň provedu zápisek do zdejšího lodního deníku.

Moje elfíčata jsou boží. Jsou to ťutínci a hrozně mě baví.

Dlouho jsem nenapsala nic o dětech, a někteří lidé by tak mohli předpokládat, že jsem se snad stala příčetnou osobou, co na mimísky, hovňousky, bliťíčka a podobné radostíčky peče. Nepeče, mimísci jsou stále numero uno!

Když jsem šla zase do svého, nyní již oblíbeného Divadla bez hranic na Limonádového Joea a následnou pařbu při příležitosti ukončení sezóny, potkala jsem individuum.

To si takhle jdu půlnočními Říčany, meče v ruce, hlava kdesi vysoko, protože se mi podařilo přežít trénink (po dvou letech v bógu - brnění -, a to bez výraznějšího společenského znemožnění), když vtom mou pozornost upoutají dva podnapilí jedinci.

Když se něco stane třikrát, už se to dá prohlásit za pravidlo. A tak se z mých výprav do vršovického Divadla bez hranic pravidlo také stalo. Po klasické renesanční komedii Mandragora, rozpustilé komedii Na Vánoce budu gay a hořkosladké Racajdě jsem se vypravila na hru Čarodějnice v kuchyni.

Tohle bude v mých zápiscích asi poměrně ojedinělý vstup, protože podobnou literaturu nevyhledávám a knížky jsem si přečetla jen proto, že byly relativně útlé, poslal mi je Mow a říkala jsem si, že když je autor matfyzák, nemůže být přece takové hovado, do kterého se stylizuje. No, je načase zbavit se předsudků o matfyzácích. I matfyzák, damas y caballeros, může být frustrovaný magor, který si svá bebí hojí psaním literatury pochybné kvality.

Tenhle článek je další ze série mých nadšených kulturních výkřiků po hře Mandragora a Na Vánoce budu gay. Tentokrát se budu radovat ze své výpravy na hru Racajda aneb Tonka Šibenice.