Irśai, část 16 - Čekání na čarodějnici

Zahřmělo se. Irśai se s prudkým vydechnutím posadila a rozhlédla se. S ulehčením shledala, že je v suchu, a rozhlédla se po skromné místnosti. V jednom rohu spal Corwin a v druhém tiše oddychoval Igor, jak si jej matně pamatovala z večera. Corwin se probudil a prohlížel si spícího muže. Opatrně se dotknul jeho zmačkané šedé kápě a prošacoval jeho kapsy. Jeho ruka, která jej chytila za paži, ho však překvapila. Koukal do očí právě probuzeného Igora a možná by se i poprali, kdyby Irśai podrážděně nezavrčela a nezačali se bavit o čarodějnici. Rozhodl se, že se k nim přidá. Irśai s obavami vyhlédla ven, po zemi se plazily cáry bílé husté mlhy a stoupaly stále výš. Vytáhla kus masa a žvýkala tvrdý vysušený plátek. Dolů se jí nechtělo ani za nic, ale představa čarodějnice, na které si potom vybije veškerou svou zlost a smutek ji donutila sestoupit dolů, zvlášť když se nad nimi ozvalo havraní zakrákání.

Podezíravě sledovala mlhu, která jí stoupala po lýtkách. Připsala čarodějnici další bod z mnoha, které jí chtěla žhavým kovem vypálit do kůže. Snesla se na ni lehká sprška a Irśai se otřásla. Pohlédla na Igora. Stál v dešti jakoby nic.

"Stejně nevím, co máš za problém s vodou..."

"Je to voda. Je hnusná."

"Vždyť je to jenom voda. Nic ti to neudělá."

"Je to VODA."

"Hele, ale kdybys chtěla, tak tě klidně do vody hodím."

Irśai se mu podívala zblízka do očí s takovou nevraživostí, která by jej vyděsila k smrti, kdyby věděl, že je schopná jej ve spánku podpálit. Procedila mezi zuby slova o prvním varování, vlhký vzduch je pohltil... S díky si vzala nabízenou kápi a zahalila se. Poklekla k promáčenému dřevu a snažila se prokřehlými prsty rozdělat oheň. Zaklela, dřevo bylo příliš mokré. Zamračeně procházela vesnicí a přemýšlela. Tohle přeci nemůže vydržet tak dlouho. Jediná další bouřka, jediné další koupání a musí se dočista zbláznit. Cítila v sobě ohromné napětí, takhle dlouho přeci nemůže předstírat... Zatím veškeré trápení úspěšně schovávala za vražedně podmračený pohled a cynické poznámky, v hloubi duše se ale bála, že se jednoho dne rozpadne na tisíc malých kousků...

Z úvah o smrti, depresi a zmaru ji vyrušil stín v mlze. Z místa, z kterého pomalu vystupovala vlčí silueta, se ozvalo zaštěkání a krátké zavytí. Jindy by veškeré nestandardní úkazy připisovala nenáviděné čarodějnici, teď ji však nějaká vnitřní síla držela oheň na konečcích prstů. Počkala, až se tvor přiblíží na dohled. Pes. Docela veliký, černobílý pes s ohnivýma očima. Chvíli se koukala do jeho planoucích očí a zalil ji pocit klidu a vyrovnanosti, na který tak dlouho čekala. Vpíjela pohled do psích očí a snažila se zastavit čas.

Připadalo jí, jako kdyby najednou vzduchem letěly tisíce nevyřčených slov, přistávaly mezi stébla trávy do mlhy a obtáčely se okolo štíhlých nohou zvířete, které opatrně obešlo vesnici a potom zmizelo zase v mlze.

Příkop, který dělil Irśai od vnitřní exploze, se zvětšil. Prošla vesnicí, vyslechla si část rozhovoru o ženách, který spolu vedli Igor s Corwinem, a s protočením očí se zase vzdálila. Hovory o jiných ženách ji rozčilovaly. Čekala na čarodějnici, která se však nikde neobjevovala. Proklela každý z jejích vlasů zvlášť a nakopla kámen na zemi.

Jeanette ji odvedla stranou, aby ji varovala před Igorem. Něco se jí na tom žebrákovi nezdálo. Možná to, že byl člověk nebo snad jeho podezíravý pohled, kterým zkoumavě přejížděl náznak čehokoliv neznámého. Irśai si už zvykla, že lidé jsou poměrně omezení a bez fantazie, pokud nejsou mágové. Jako její otec. Vzpomněla si na chvíle strávené s rodiči. Na dlouhé černé vlasy otce, který ji vždy bral na kolena a ukazoval jí plameny mezi prsty a smál se, když se holčička s odvážným výrazem drakobijce dotkla nevinného plamínku. Na svíčku, kterou jí na noc vždy matka zapalovala, aby se nebála. A na ten osudný den, kdy do věže vtrhla ozbrojená eskorta, protože mágům z řádu Plamenného úsvitu nebylo dovoleno mít děti. Byl to ohromný požár. Plakala. Hodně. Ne snad strachem z ohně, ale možná snad tušila, že až se plameny rozestoupí, nebude mezi nimi nikdo. Nikdo, kdo by jí před spaním zapálil svíčku...

Zamračila se. Takové úvahy ji akorát rozrušovaly. Vynahradí si všechno na čarodějnici. Vtom jí nohou projela prudká bolest a do druhého stehna se jí zakousnul černý osten. Proklela v duchu čarodějnici a rozeběhla se s taseným scimitarem k místu, odkud vyletovaly nebezpečné trny. Z mlhy vylétla dýka a zakousla se do klubka tmavohnědých kořenů a hraběnka jediným pohybem odřízla zbývající svíjející se háďata od mateřské rostliny. Irśai si oddechla a se zasyknutím vytáhla oba ostny zbrocené její krví. Prohlédla klubko kořenů. Vypadaly až nepřirozeně suše, zapálila jej tedy a nastavila plamenům krvácející rány. Oheň olizoval zranění a zanechával po sobě jenom hladkou a čistou kůži. Z mlhy se ozvalo zapraskání a v šedých cárech se protahovala druhá vražedná rostlina. S Corwinem a Jeanette se schovali do křoví a sledovali, co rostlina udělá. Nehýbala se, jen se občas protáhla a zavlnila šlahouny. Irśai přestalo vyčkávání v křoví bavit, navíc mlha nebezpečně houstla. Zvedla se z úkrytu.

"Jdeme do vesnice."

"Ale neměli bychom to nejdřív zabít?"

"Ta věc předtím mě skoro zabila."

"Ale pak to můžeš zapálit."

"Zapálím tebe."

"Šplouchy, šplouch..."

"První varování!"

Irśai byla naštvaná. Ve chvíli, kdy už měla čarodějnici pomalu pálit prsty na nohou, byla zalezlá v křoví, pálila nějaké příšerné rostliny a ten hloupý nesnesitelný hobit si z ní dělal akorát legraci. Přehodila si scimitar do druhé ruky a skoro šlápla na podivně tvarovaný ozubený list. Zarazila se. Listy přeci nemají být zubaté. A už vůbec nemají být srovnané do tvaru pentagramu s okouzlujícím žlutým květem. Asi posté toho rána proklela čarodějnici a sekla po rostlině. Skoro litovala, že musí zničit něco tak krásného, a ani ji nepřekvapilo, když se po nich rostlina ohnala a chytila Igora a Corwina do svých šlahounů. Po chvíli se rostlina přestala bránit a nehybně spočívala na vlhké zemi. Byla však podivně suchá a zdálo se, že jejími šlahouny protéká jakási tmavá tekutina. Scimitarem opatrně odstranila zbytky rostliny z hobita i z podivného Igora a hromadu listů a šlahounů podpálila. Rostlina okamžitě shořela, zbyla z ní jen hromádka popela, kterou poryv větru okamžitě roznesl po okolí.

Na cestě do vesnice si Irśai všimla podivného suchého stromu, který tam ještě před několika hodinami nebyl. Zbystřila, i když se nehýbal, a vyslala k němu ohnivou kouli, která narazila do suchého dřeva, až zapraštělo. Rozběhla se k němu a rozsekala jej na malé kousky, které pak s velkým uspokojením zapálila, a nastavila plamenům svá bolavá záda. Zavřela oči a na chvíli nevnímala ohavně vlezlou mlhu...

Konečně se dostali do vesnice. Z dálky se ozývalo krákání havranů a mlha byla stále hustější. Irśai zvědavě pohlédla na medvědy v kruhu, kteří cosi mumlali a chodili dokola. Usoudila, že se jedná o přípravu obranného rituálu, a zklidnila hobita, který se s nimi snažil vřele konverzovat. Igor si sedl zády k velkému dubu a snažil se cosi vyřezat ze dřeva, Irśai se usadila stranou a vytáhla flétnu. Zálibně pohladila nástroj a pustila se do hry. Moc nevnímala hraběnku, která si přišla na její hraní stěžovat. Odkapávala z ní voda a vůbec vypadala nezdravě. Irśai si pomyslela něco o jejím duševním zdraví a hrála dál. Přestala teprve, když dostala od Jeanette kus pečeného masa.

Odněkud shora se ozvalo pleskání velkých křídel. Podívali se nahoru, ale mlha nad nimi byla tak neproniknutelně hustá, že nic neviděli. Podívali se jeden na druhého a v tu chvíli Corwinovi spadla na hlavu ohořelá mrtvola havrana. Elfka, která právě slezla ze stromu, mrtvé zvíře prohlédla a poznala v něm pekelného havrana, kterého si kdosi vyvolal. Z mlhy na zemi se ozvalo cupitání malých nožiček. Irśai pozvedla scimitar, jehož ostří se hladově zalesklo, a sledovala zem.

Vrhla otrávený pohled po Igorovi, který si zrovna v tuto chvíli vzpomněl na dobré vychování a začal se elfce představovat. Rozbrečela. Irśai si pomyslela, že by se také zřejmě rozbrečela, kdyby se jí někdo představoval v takovou chvíli. Vrátila Igorovi kápi a dál sledovala zem. Nepotřebovala vidět, jak se Igor s Jeanette předhánějí v tom, od koho se nahá elfka nechá obléci. Odfrkla a ohnala se scimitarem po rostlině, která se jí snažila obtočit kolem nohy. Vyrostlo kolem nich několik dalších rostlin, ale za chvíli byly bezpečně spálené na popel.

Irśai začínala být stále podrážděnější. Ani hra na flétnu ji neuklidňovala, a když se objevil záhadný stín, který se pokoušel odtáhnout Corwina za nohu, vymyslela dalších šest set způsobů, kterak čarodějnici bude mučit. Najednou se mlha rozplynula...