Po dlouhé době jsem se konečně dostala k sepsání další a pro tento okamžik poslední části příběhu o mém krásném a úžasném Dorienovi. Enjoy!
Se soumrakem se Dorien vypravil ke skladišti. Pozoroval kolemjdoucí, kteří ho tu a tam sjeli podezíravým pohledem, ale elf si jich nevšímal, jenom si stáhnul kápi víc do čela. Když došel na místo, vyzkoušel zámek u masivních kovových dveří, který byl podle očekávání zamčený. Posadil se tedy do výklenku dveří a sledoval okolí. Po chvíli k němu přišel ustaraný mužík, kterého již dříve potkal v hospodě. Předal mu tři zlatky a spěšně odešel, zřejmě nechtěl být viděn. Pokynul hlavou na rozloučenou a opřel se zády o vychládající zeď. Ponořil se do svých myšlenek, ze zamyšlení ho vytrhli až tři potácející se muži, kteří si na Doriena ukazovali a smáli se.
"Nazdár, Franto!" zahlaholil jeden z nich a zamířil k elfovi. Znechuceně poodešel několik kroků, ale muž ho objal s dalším bujarým zvoláním. Dorien se odtáhnul a odstrčil muže od sebe.
"Co jé, Frantó?"
"Taky vás rád vidím, ale teď běžte domů," odpověděl a střelil po nich pohledem. Až pozdě si uvědomil jejich lest, když pohmatem zjistil, že jedna z jeho tajných kapes je prázdná. Vztekle zavrčel a smějícím se mužům zapálil vlasy. K jeho velké lítosti se brzy uhasili a odpověděli mu několika nadávkami. V duchu si vynadal za svou hloupost. Až příliš se spoléhal na to, že k temnému elfovi se nikdo nepřiblíží. Potichu zaklel a znovu si sedl do výklenku a sledoval téměř prázdnou ulici. K jeho citlivému nosu najednou zavanul podivný zápach a Dorien se otočil. Kolem něj prošla téměř neslyšně postava v tmavé kápi a elf se otřásl. Měl pocit, že zápach záhadné osoby pochází ze samotného pekla, a byl rád, když neznámý rychle zmizel.
Zbytek noci byl tichý a nudný. Naštěstí, pomyslel si Dorien. K ránu k němu opět přišel ustaraný muž, zkontroloval skladiště a předal elfovi zbytek peněz, nějaké jídlo a pití. Dorien kývnul hlavou a beze slova zamířil k hostinci, kde měl domluvené poměrně luxusní ubytování za žebráckou cenu. Hořce se usmál, když si spočítal, kolik ho ve skutečnosti pokoj stál. Zkontroloval pokoj, zajistil všechny vchody hlídacími kouzly a s podmračeným výrazem zamířil do koupelny. Teplá voda ve vaně však rychle odplavovala jeho vztek. Na ztrátu peněz ještě žádný drow nezemřel, pomyslel si a ponořil se hlouběji do vody, z které stoupala horká pára. Zavřel oči a nechal se hýčkat jemnou vůní koupelového oleje a příjemnými představami, které rychle zaplnily jeho mysl. Když voda už příliš vychladla, osušil se a ulehnul do měkké postele, přikryl se jemnou přikrývkou, slastně se protáhnul a usnul.
Probudil ho až jeho vlastní žaludek, který se hlasitě dožadoval něčeho k snědku, dojedl tedy zbytek své večeře a zamířil do jedné ze svých oblíbených hospod, aby si vydělal alespoň pár drobných. Cestou minul dvě drowky, nevěnovaly mu však žádnou pozornost, byl přeci jenom muž a navíc nebyl oblečen tak honosně jako ony. Opřel se do masivních dubových dveří hospody a vytáhnul loutnu, když kolem něj však prolétla trpasličí sekyra, potřásl hlavou a usoudil, že si pro dnešní hru vybere jiné místo. Zabalil nástroj a zamířil do další z místních hospod, ale jakmile nakouknul do lokálu, praštil ho do nosu podivný pekelný zápach, který okamžitě poznal. Kolem stolů seděly postavy v tmavých kápích a v místnosti panovalo podezřelé tichu. Raději tedy rychle vycouval na ulici a zabouchnul za sebou dveře.
Elfovi došly nápady. Potloukal se bezradně ulicemi, když vtom ho napadlo, že by se mohl vydat za mágy, kteří by mu mohli pomoct se získáním jeho vytouženého magického artefaktu. V půli cesty se ale zarazil, když si uvědomil, jak čas pokročil. Bál se, že nestihne dorazit ke skladišti do západu slunce, přidal tedy do kroku. Něco mu na celém podniku nesedělo. Něco bylo dost podivné. Věděl, že z ustaraného ani plešatého muže nic nedostane, měl však své způsoby, jak se dostat k informacím. Přeci jenom byl mág a nepotřeboval ničí pomoc. Dorazil k masivním dveřím a rozhlédnul se. Ulice byla téměř prázdná, dotknul se tedy chladného kovu a zavřel oči. Soustředil se a najednou mu v mysli probliknul obraz opuštěného skladiště. Na podlaze se válely bedny, některé z nich byly nevybalené, ale na několika z nich bylo patrné, že se do nich pokoušel dost nešetrným způsobem vloupat. Na podlaze zasychalo několik kapek krve. Dorien potřásl hlavou a raději dveře opatřil ochranným kouzlem, které ho upozorní, kdyby se dovnitř někdo dostal.
Konečně za ním přišel ustaraný mužík s penězi.
"Čekal jsem na vás," prohlásil Dorien klidně.
"Tady jsou peníze," podal mu muž zlatou minci, kterou si elf nenápadně zasunul do jedné z mnoha tajných kapes. Už se chystal odejít, když ho Dorien zarazil.
"Zkontrolujete si sklad?"
"Ne, proč? Všechno je v pořádku," odpověděl a nervózně těkal očima po okolí.
"Nerad bych od vás přebíral sklad, dokud si ho nezkontrolujete," trval na svém elf. Když ale muž sklad zkontroloval a s pohledem upřeným kamsi do dáli prohlásil, že je v pořádku, Dorien jen přivřel oči a rozloučil se s ustaraným. Něco tu opravdu nesedělo, pomyslel si, ale rozhodl se, že po tom raději nebude pátrat, přečká v klidu noc a v budoucnu si dá na alchymisty pozor. Usadil se pohodlně u dveří a z nudy zvedal ze země malé oblázky silou vůle. Točil s nimi a nechal je padat a čas příjemně ubíhal. Zvednul podrážděně hlavu, když si všimnul dvou postav, které si zvědavě prohlíželi domy v jeho blízkosti. Ukončil kouzlo a postavil se zády k budově. Nepříjemný pocit zesílil, když neznámí přišli až k němu a prohlíželi si dům. Člověk, muž, nevypadal nijak nebezpečně, obyčejný trhan, žena zřejmě půlefka, vypadala jako prosté děvče z lesa. Dorien vystoupil ze stínu a podíval se muži do očí.
"Zabloudili jste?"
"Hledáme alchymistu," odpověděl muž a Dorien si až v tom okamžiku všiml, že vypadá značně netrpělivě.
"Alchymista tu není. Mám mu něco vyřídit?"
"My s ním potřebujeme mluvit. Hned," trval na svém muž.
"Není tu. Ráno snad přijde."
"Tak chceme dovnitř," nedal se odradit. Dorien se narovnal a podíval se mu do očí.
"Dovnitř nemůžete," odpověděl elf, který už začal být podrážděný mužovou tvrdohlavostí a rozhodl se, že vidláka vyděsí. Po tváři mu přeběhl zlomyslný úsměv, a jak gestikuloval, zapálil jeho kalhoty. Nestihl se však ani zaradovat, protože v okamžiku, kdy vysílal kouzlo, ho muž popadl za zápěstí a mrštil s ním o zem. Dorien se na okamžik přestal soustředit a zakouzlil o něco silnější oheň, než měl v úmyslu a padnul na zem vyčerpáním. Neměl sílu se zvednout ze země, ale i kdyby to dokázal, pochyboval, že by byl schopen se nějak účinněji bránit. Muž zatřásl jeho loutnou, jako kdyby čekal, že na něj vypadne něco zajímavého. Peníze jsou jinde, idiote, pomyslel si téměř bezvědomý elf. Cítil, jak mu muž měří tep na zápěstí a vzápětí stahuje kalhoty, aby mu mohl svázat ruce. Nedokázal udržet oči otevřené, doufal jenom, že elfku napadne vzít jeho věci. Po chvíli ucítil náraz tvrdé podlahy, který ho trochu probral. Vycítil však něčí přítomnost, tak raději zůstal nehybný a čekal na vhodnou příležitost. Jeho ruky se dotkly jemné prsty a elfka na něj promluvila.
"Hej, slyšíš mě? Cos tam u toho skladu dělal? Tys tam opravdu hlídal?"
Dorien otevřel jedno oko a zkoumavě se na elfku zadíval. Opravdu vypadala, jako kdyby jí záleželo na tom, jestli je naživu. Otevřel druhé oko a odpověděl.
"Ne, hrál jsem tam šachy."
Elfka se na něj nevěřícně zadívala.
"Opravdu?"
"Samozřejmě, že jsem tam hlídal. Co bych tam asi dělal?"
"Aha, no jo, no... Hele, já jsem Hiwi a tamto byl Ageron. Já s ním promluvím, jo?"
Odběhla a drow raději znovu zavřel oči. Slyšel, jak se v horním patře budovy elfka s mužem hádají, ale jednotlivým slovům nerozuměl. Vtom mu však v mysli probliknul jasný obraz a elf věděl, že je zle. Vrhnul vražedný pohled na muže, který právě scházel dolů.
"Někdo je ve skladu. Děkuju mnohokrát. Můžete mě rozvázat?"
Za několik okamžiků už všichni tři stáli u dveří alchymistického skladu a tiše se dohadovali, co dál. Dorien opatrně vstoupil dovnitř a schoval se do stínu jedné z almar. Nahoře plápolala svíčka a ozývaly se odtamtud tiché kroky. Dorien nechtěl riskovat další střet, bál se, že další kouzlení by ho vyčerpalo nad únosnou míru, tak se tiše vyplížil ven a nechal své společníky, aby se o vetřelce postarali. Zevnitř se však ozval jekot a za okamžik vystřelil ze dveří vyplašený muž. Ageron po něm skočil a znehybnil ho. Dorien se usmál a napadlo ho hned několik způsobů, jak impulzivního muže využít. Obezřetně se přiblížil k polapenému zlodějíčkovi a zadíval se do jeho papírově bledé tváře.
"Tam... Tam je sliz. Ono... Ono ho to sežralo. Sliz... Ho sežral!" blekotal překotně. Dorien se zadíval na Hiwi, pak na Agerona a pokrčil rameny.
"Tak ho tam strčíme zpátky, ať ho to taky sežere, a bude po problému, ne?" navrhnul Dorien s nevinným úsměvem. Vtom se však vyděšenému nebožákovi podařilo se vykroutit z Ageronova sevření a utíkal pryč. Dovnitř se mu však znovu nechtělo. Koneckonců to nebyl jeho sklad a riskovat život pro jiné byla práce pro městskou stráž. Odběhl a cestou proklínal Agerona za jeho tvrdohlavost.
Dva strážní nespokojeně zabručeli a neochotně následovali elfa ke skladu. Zřejmě je vyrušil při nějaké důležité debatě, ale to byla jeho poslední starost. Marně přemýšlel, co řekne ustaranému nebo plešatému, až ráno najdou skladiště v takovém stavu. Při představě, že po něm půjde celý cech alchymistů, se otřásl a naznačil strážným, kde se pravděpodobně nachází onen záhadný sliz, poodstoupil a poslouchal. Po chvíli se ozval řev a několik nadávek a za několik okamžiků vylezli i oba strážní. Jeden z nich si svíral poleptanou paži.
"Tak jsme to spálili. Doufám, že už nás sem nebude nikdo tahat. Dobrou noc," rozloučil se s elfem a oba rychle odešli. Dorien jim mávnul na rozloučenou a sledoval, jak spěšně odcházejí. Zkontroloval zámek. Nebyl poškozený, byl zřejmě velice opatrně odemčený kvalitním paklíčem. Ani to však elfa neuklidnilo. Podrážděně se otočil, když ho z myšlenek vyrušila Hiwi s Ageronem. Letmo se usmál na elfku a po Ageronovi střelil pohledem.
"Neměli bychom se podívat dovnitř?" zeptal se a nevinně se zadíval na Hiwi. Podle očekávání oba s jeho nápadem souhlasili a opatrně otevřeli těžké dveře. Dorien ukončil hlídací kouzlo a opatrně se rozhlížel po místnosti. Doufal, že ať už jsou v domě jakékoliv pasti, užijí si je jeho společníci. V jedné místnosti našel čtyři lahvičky s čirou tekutinou, když k nim opatrně přičichl, usmál se a pečlivě si je uložil do malého koženého batohu. Můžou se mu hodit, až bude chtít něco zapálit. Pomalu vstoupil do další místnosti a přejel ji pohledem. Do pokoje nedopadalo téměř žádné světlo, ale jeho citlivé oči přece jen rozeznávaly kontury jednotlivých kusů nábytku. Odsunul převrženou židli stranou a podíval se za postel. Ušklíbl se, když si všimnul nohy, která nehybně ležela v hroudě čehosi. Raději vycouval z pokoje a zavolal na své společníky, opustili sklad a zavřeli za sebou. Dorien se usadil na ulici a vytáhnul loutnu. Hiwi se k němu zvědavě naklonila a chvíli si nástroj prohlížela.
"Ty na to opravdu umíš hrát?" zeptala se. Dorien se chystal odpovědět něco sarkastického, při pohledu do upřímných očí elfky se ale usmál a jen pokýval hlavou. Elfka přeci jen byla docela sympatická a Dorien usoudil, že trochu přátelského chování si může dovolit. Přejel prsty struny, trochu zatočil kolíčky, aby je doladil, a začal hrát starý příběh o Příchodu Fénixe, který spoutal slunce a zkrotil divoké dny. Tiše zpíval a sledoval, jak do města pomalu pronikají sluneční paprsky. Blížil se onen nepříjemný okamžik, kdy se měl setkat s ustaraným. Vytáhnul z batohu tmavé brýle, několikrát je přeleštil čistým cípem pláště a postavil se, aby ustaraného uvítal. Hned, jak ho Dorien spatřil, tušil, že jejich setkání nebude právě příjemné.
"Co se tady, do pekel, stalo?" zeptal se, když si na zemi všimnul stop večerního dobrodružství.
"To mi povězte vy. A co tam vlastně bylo? Nejdřív tady začne hořet, potom mě něco, co vyrazí z toho vašeho skladu, omráčí a potom odtamtud začnou vybíhat zmatení nešťastníci, kteří tam museli dostat z jiné sféry bytí, že je žere nějaký sliz," rozčilil se Dorien, podepřel si rukou bradu a tvářil se neústupně. Bál se, že mu tenhle tah nevyjde, život v podzemí však vycvičil jeho herecké schopnosti k dokonalosti, navíc ustaranému nebyl rozhovor o nic příjemnější než elfovi. Nervózně se ošíval a pak se zamračil.
"Zmizte odsud. Už vás nechci ani vidět," procedil mezi zuby a otočil se. Téměř vrazil do Hiwi, která se na něj zářivě usmívala. Dorien se musel v duchu pousmát nad svým štěstím a nad způsobem, kterým elfka dokázala ustaraného odzbrojit.
"A co v tom skladu máte?" zeptala se a nevinně zamrkala očima.
"Nic, co by vás mělo zajímat," odseknul a snažil se odejít, elfka mu však zastoupila cestu.
"Znáte Nuruu? Prý ukradla třicet lektvarů na spaní," nepřestávala mluvit a ustaraný se zarazil a lehce zblednul.
"No, jestli tady byla Nurua, tak to potěš..." pronesl odevzdaně, zatímco Hiwi začala cosi čmárat špičkou boty do písku.
"A tohle jste někde viděl?" ptala se dál a ukazovala na náčrtek kruhu, z jehož horní části visely tři hroty. Ustaraný jenom zavrtěl hlavou, lehce ji odstrčil a odešel. Elfka se ho snažila ještě na něco zeptat, muž byl ale příliš rozrušený na to, aby ji vnímal. Hiwi s Ageronem pak zamířili k místu, kam předtím elfa Ageron odnesl, Dorien si pomyslel, že se mu už nemůže stát nic horšího, a tak se k nim přidal.
Přišli k malému obchodu s látkami. Ageron otevřel dveře a vešli dovnitř. Dorien se usadil na několika štůčcích látky a podíval se na Hiwi.
"Kdo je ta hraběnka, o které ses zmínila?"
"Jo, hraběnka, to ty vlastně nevíš! No, mě sem poslali, protože se v našem lese šíří nějaká nákaza a tady má být sraz druidů. Nějaká konference. Tak jsem se jich chtěla zeptat, jestli mi můžou poradit. A jeden starý druid mě poslal za Nuruou, která je prý taky druidka. A tohle je její krám. Jenže ta Nurua se začala vydávat za hraběnku a teď bydlí v jejím domě a hraběnka tady. Jenže v tom domě byly mrtvoly a ten divný symbol. A..." Hiwi Dorienovi všechno pověděla a elf měl co dělat, aby se držel jejích myšlenek. Nakonec usoudil, že bude nejlepší, když se vyspí a počká na hraběnku. Doufal, že šlechtična bude mít slabost pro pohledné a mladé kouzelníky a že její pomocí konečně získá kouzelný artefakt, který mu umožní si užívat slunečních paprsků bez bodavé bolesti, která provázela každý jeho pohled na slunce.
Zamířil do koupelny v horním patře a rychle se vykoupal, když ale v ložnici spatřil Agerona, zašklebil se a sešel raději zpět do obchodu, kde složil svoje věci do rohu, rozložil měkčí látky na zemi a usnul. Probudila ho až vůně bramborových placek. Zamrkal a překvapeně se zadíval na Hiwi, která se na něj zářivě usmívala. Protáhnul se a úsměv jí oplatil.
"Děkuji ti, krásná elfko," poděkoval, vyhrabal se z jemných látek a pustil se do jídla. Hiwi mezi tím začala vařit bylinkový čaj a celou místností se rozšířila vůně bylinek.
"Jo," přiskočila k němu Hiwi, "když jsme procházeli dveřmi do té místnosti, kde se měli scházet druidi, měli jsme takový zvláštní pocit, že nás někdo sleduje."
"Hlídací kouzlo?" pokrčil Dorien rameny a usrknul z šálku čaje. "Mágové by mohli vědět víc. Měli bychom za nimi s tou vaší hraběnkou zajít, třeba by nám mohli poradit," pokračoval Dorien a doufal, že se šlechtičnou za zády a hlavně s jejím zlatem se mu bude s mágy jednat lépe. Se šlechtou se zaplétal nerad, ale většinu paniček uchvátila jeho krásná tvář a nevinný pohled jeho zářivě zelených očí, které ve tmě slabě rudě světélkovaly.
"Je to všechno až moc divné," zavrtěla elfka hlavou a otočila se, když někdo zabušil na dveře. Strážný. Dorien se ztišil a naslouchal. Tón jeho hlasu odhalil jeho znepokojení nad nenadálým zmizením druidů, od Hiwi se však nic nového nedozvěděl, ušklíbnul se a odešel dál. Dorien sebral loutnu, upravil se a vyrazil do taverny. Dveře, v kterých vězela trpasličí sekyra, ho donutily k opatrnosti. Nakouknul do místnosti a spatřil hostinského, jak bojuje s třískami, které kdysi mohly být i nábytkem. Kývnul hlavou na pozdrav a vstoupil dovnitř.
"Zdravím. Co se tady stalo?"
"Pajzlové," odplivnul si hostinský, "pivo jim nechutná. Tak to tady prostě zničili."
Dorien pokrčil rameny a nechal hostinského svému osudu. Věděl o prudkosti trpaslíků, přesto ho spoušť v hospodě překvapila. Vrátil se do obchodu s látkami, kde Hiwi s Ageronem bouřlivě diskutovali o zmizelých druidech.
"Nazdar ušáčku," pozdravil ho Ageron. Elf po něm střelil vražedným pohledem a v duchu si u jeho tváře udělal další poznámku.
Posadil se vedle nich a pozorně naslouchal jejich hovoru, občas se na něco zeptal a snažil se přijít celé záhadě na kloub. Něco nebylo v pořádku.
Můj klidný život v Imperii se pomalu začíná stávat zajímavým. Zatím nevím, je-li to dobře nebo ne, nastávající chaos však může skýtat netušené možnosti. Čím větší zmatek, tím snáze se jeden odpadlý drow ztratí. Zmizelo třicet mocných druidů a je dost dobře možné, že nejsou na tomhle světě, to je další důvod, proč se vydat za mágy. V skrytu duše doufám, že se mimo jiné dostanu i k novým znalostem a vypiluji své magické schopnosti k dokonalosti.
Dorien Sinda