Dorien, část 2 - Your gold is welcome here

Voilà další část vyprávění o mém krásném, úžasném a mocném Dorienovi.

Dorienovy obsidiánové prsty tančily ve strunách loutny a elf melodickým hlasem zpíval jednu ze starobylých písní. Na stěnách putyky visely dvě řady svící a jejich světlo vrhalo na světlé dřevo nástroje roztodivné stíny. Elf se obratně vyhýbal hostinskému, který bez ustání roznášel korbely s pivem a doléval hostům medovinu a pálenku, a po několika akordech se usadil na roh stolu, u něhož seděla mladší plavovlasá žena v bohatě zdobených šatech. Zadíval se jí do očí a zahrál další sloku písně, načež kráska pozvedla číšku a rozpustile na něj mrkla. Usmál se a rozezpíval loutnu písní o krásné panně Arianě. Žena sáhla do koženého váčku a podala Dorienovi několik stříbrných mincí. Poděkoval kývnutím hlavy a věnoval krásné neznámé celou baladu, potom se zvednul a poodešel k sousednímu stolu. Hrál a přitom nenápadně sledoval zdejší osazenstvo. Snažil se odhadnout velikost srdce a měšce hostů a podle toho vybíral písně. U několika stolů seděli měšťané, kteří mu občas nějaký ten stříbrňák hodili, ne mnoho, ale stačilo to, aby se dobře najedl a vyspal a měl dost volného času pro studium magie. U dalších stolů popíjeli hluční trpaslíci, ke kterým se raději nepřibližoval, protože většinou neměli pro hudbu pochopení.

U nejzazšího stolu však seděl muž, snad elf, v kápi a pozoroval okolí. Dorien jej po očku sledoval a nedával najevo své zneklidnění tímto záhadným hostem. Osoby v kápích nevěstily nic dobrého. Dorienovi vždy připadalo, že se nechtějí ukazovat, ale zároveň to svým nápadným převlečením dávají jasně najevo. Pokaždé si vzpomněl na doupata pavouků v jeskyních, před kterými byly poházené kosti různých tvorů včetně samotných temných elfů, a při té myšlence se otřásl. Všiml si, že jej tajemný host stále sleduje. Zdálky ho pozdravil kývnutím hlavy a předstíral klid, i když si v duchu promýšlel vhodná kouzla, kterými by se mohl bránit. Zamrazilo jej, když jej neznámý ledabylým gestem přivolal blíž. Pomalu došel až k němu a usadil se na roh stolu.

"Copak byste si přál slyšet, vzácný pane?" zeptal se Dorien klidně a neznámého si prohlížel. I když velká část jeho obličeje byla skryta tmavou kápí, podle rysů tváře usuzoval, že se jedná o elfa. Když si zběžně prohlédnul jeho ruce, všiml si několika mozolů typických pro boj s lehkými zbraněmi. Jeho štíhlá postava nasvědčovala tomu, že neznámý elf bojuje nejraději v temných uličkách, a právě toho se Dorien obával.

"Umíte zahrát baladu o Laurienovi a Kaelovi?"

"Jistě," odvětil Dorien a nasucho polknul. Upínal se k myšlence, že kdyby ho chtěl někdo zabít, mohl by to udělat lépe a nenápadněji.

"A nemyslíte si, že tak krásná píseň si zaslouží trochu soukromí?" zeptal se cizinec a zvednul k němu tvář.

Dorien pohlédnul do jeho tmavozelených očí a spatřil v nich náznak pobavení. Znovu polknul a odpověděl.

"Soukromá představení jsou ale drahá."

"Myslím, že jeden koncert si dovolit mohu," odvětil a vstal z masivní dřevěné židle. Vzal Doriena za loket a společně se odebrali do horního patra hospody, kde se nacházely pokoje hostů. Zmatený elf stále nevěděl, jestli bude bojovat o život, nebo stráví s neznámým příjemný večer, něco v jeho zjevu jej však uklidňovalo. Opakoval si, že kdyby ho měl zabít, našel by k tomu spoustu vhodnějších příležitostí beze svědků a s touto myšlenkou se za nimi zabouchly dveře pokoje. Neznámý sejmul kápi, pověsil ji na věšák a posadil se na postel. Tajemný elf se vyzývavě podíval na Doriena.

"Zahrajete mi?"

"Jistě," zašeptal tiše, "zahraju."

Poklekl, odhodil pramen vlasů z čela, přejel prsty po strunách a začal zpívat. Čím déle zpíval, tím si byl jistější, že nikdo dnes nebude muset zemřít. Během života pod zemí se sice ke všem ostatním bytostem choval značně přezíravě, ale pod širým nebem by to však bylo víc než nevhodné a jeho chování by poutalo nežádoucí pozornost, což by nebylo výhodné, a navíc některé bytosti mu nepřipadaly přímo protivné. Zavřel tedy oči a hrál, jak nejlépe dovedl. S posledními tóny pohlédl elfovi do očí, ten ho vzal za ruku, přitáhnul k sobě a dlouze ho políbil. Dorienovy poslední pochyby se rozplynuly a rozhodl se užít si dnešní večer a využít nabízené příležitosti.

Všudypřítomné slunce konečně zapadlo a malý pokoj osvětlovala jenom svíčka zavěšená v rohu místnosti. Dorien sledoval oddychujícího elfa a poté, co si promyslel několik způsobů, jak by ho mohl v případě potřeby zabít, zanechal podobných myšlenek, zavřel oči a užíval si chvilku klidu. Po několika tichých minutách elf vstal, vytáhnul z koženého váčku několik zlatých mincí a podal je Dorienovi. Chvíli ležícího elfa zkoumavě pozoroval a pak promluvil.

"Na své cestě leccos zaslechnu. Jistá kněžka má prý zde v Imperii své zájmy a podle dobrých zdrojů je vám až nápadně podobná."

Dorien sebou trhnul a okamžitě se posadil. Elf si všiml jeho zděšení a pokračoval.

"Nechce zabít vás. Má zájmy někde jinde. Ale přeci jen jsem si myslel, že by vám ta informace mohla připadat zajímavá. Odpočiňte si a promyslete si, co jsem říkal. Přeci jen hrajete příliš dobře na to, abyste zemřel mladý," domluvil elf, oblékl se a nechal Doriena v pokoji. Potřásl hlavou a vstal z postele. Prohlédl pokoj, a když nenašel nic závadného, zamířil do skromné koupelny, kde se položil do kádě s vlažnou vodou. Protáhnul se a odzátkoval lahvičku s vonným olejem. Místností se rozvoněl silný odér santalového dřeva, Dorien nakapal několik kapek do vody a slastně se protáhnul. Přesně tohle potřeboval, zavřel oči a chvíli odpočíval. Několik minut zkoušel ohřát vodu jednoduchými kouzly, potom se osušil a zahrabal se do měkkých pokrývek. Už to bylo několik dní, co naposledy spal v tak měkké posteli, tak jenom aktivoval hlídací kouzla a okamžitě usnul.

Když se probudil, byla už tma a pokoj byl prázdný, jenom za dveřmi leželo několik kousků ovoce a sklenka horkého čaje. Zvědavě k němu přičichnul, prozkoumal kousky ovoce, a když na nich nenašel nic závadného, s radostí se pustil do jídla. Protáhnul se a vydal se do potemnělých ulic města, které pomalu začínaly žít nočním životem. Dorien poměrně rychle pochopil principy fungování města, stačilo mu jenom hrát u těch správných stolů a poslouchat pod těmi správnými okny. Propletl se mezi skupinkou fanatiků, kteří vykřikovali něco o konci světa. Zamračil se a chvilku šel pomalu před nimi, aby zachytil jejich rozhovory. Prý kvůli magickým válkám svět v roce 1000 skončí. A prý ten klid, který panuje ve městě, je jenom tichem před bouří. Dorien si jejich slova zapamatoval, nevěnoval jim však větší pozornost a zabočil do úzké uličky. Sebral několik měďáků, které tam kdosi upustil, a pokračoval dál. Procházel městem, dokud si dostatečně nepročistil hlavu, a potom se vrátil do hospody, kde již panoval obvyklý večerní ruch. Vytáhnul loutnu, naladil ji a začal hrát.

Po několika hodinách se nachomýtnul u dvou obchodníků, kteří se o něčem zaujatě bavili. Zachytil slova "najmout" a "hlídání" a zbystřil. Přitočil se k nim a ve vhodné chvíli jim skočil do hovoru.

"Zaslechl jsem, že potřebujete najmout někoho jako hlídače. O co se jedná?" zeptal se a dotykem palce ztišil struny.

"Ale, potřebujeme pohlídat jeden sklad," odvětil obchodník s ustaraným pohledem.

"A co je to za sklad a kolik za to nabízíte?"

"To není důležité, prostě sklad. Bylo by to za čtyři zlatky," odpověděl ustaraný muž. Plešatý muž, jeho společník, jen přikyvoval. Dorienovi na jejich chování připadalo něco podezřelé, ale vidina snadného výdělku se mu zamlouvala.

"Je to nebezpečné?" ptal se dál.

"Ani ne. Ale čím míň lidí se o tom dozví, tím lépe."

 "Nicméně kdybych byl v tom skladu, tak bych měl vědět, co hlídám. Je to hořlavé?"

"Nebudeš uvnitř. Hořlavé to není," odpověděl plešatý.

"V tom případě chci víc zlata. A zásoby, jídlo a pití, budu také potřebovat vědět, kolik má ta místnost vchodů a oken," pustil se Dorien do vyjednávání. Oba obchodníci na něj otráveně pohlédli a ustaraný po chvilce zvažování promluvil.

"Místnost má jenom jedny dveře, jídlo a pití dostaneš. A pět zlatek, víc ani měďák. Nenecháš nikoho se přiblížit, po dvě noci. Platí?"

Dorien chvíli zvažoval nabídku, ale pak usoudil, že další smlouvání by bylo zbytečné, a pomalu kývnul hlavou na souhlas. Domluvil se s ustaraným, kde se sejdou, a volným krokem se vzdálil.

Bytosti z povrchu jsou zvláštní. Udivuje mě jejich lehkomyslný způsob uvažování, jako kdyby si snad myslely, že jim otevřené nebe skýtá nějakou zvláštní ochranu. Nikdy jsem se nesetkal s takovou neopatrností. Upíjel jsem trpaslíkům medovinu téměř z rohů a okradl bezpočet důvěřivých dam, které si myslely, že pod jejich sukně sahám s přátelskými úmysly. Udivuje mě, jak takoví lehkomyslní tvorové mohou ve světě přežít jediný měsíc. Snažím se však tvářit jako jeden z nich, což je veselé divadlo, které mi skýtá vedle hudby a magie dostatek příjemné zábavy. Kromě toho, že se má sestra nesnaží zabít pouze mě, což mě ostatně nijak nepřekvapuje, jsem se doslechl i o možnosti získat velice užitečný amulet, který mi umožní žít pod širým nebem bez utrpení, které způsobují ostré sluneční paprsky. Po jeho získání se pokusím připojit se k cechu mágů a doplnit mezery v mém vzdělání.

Dorien Sinda